Prakticky totalitní vítězství neoliberální ideologie v celém Západním kulturním okruhu vytvořilo v posledních letech v Evropě, především na jejím jihu, jakousi pseudolevici. Konkrétně mám na mysli v Řecku stranu Syriza, ve Španělsku pak Podemos a v Itálii zase Hnutí pěti hvězd. Proč je považuji za pseudolevici? Protože jde o politické subjekty maloměšťáků, které globalizující se finanční velkokapitál tlačí k zemi. Sociologové té sociální vrstvě říkají střední třídy, což je velice neurčitý pojem. V politickém prostoru jsou to aktivisté, hrubě nespokojení se svým osudem, který je zbavil nejen sociálních vymožeností minulé Evropy, čti „sociálního státu“, ale především jim jasně dává na srozuměnou, že se už nikdy nedomohou zvýšení svého bohatství, jinými slovy, že její příslušníci ztratili jakoukoliv šanci prodrat se mezi dlouhodobě „úspěšné“. Chování vládnoucích vyznavačů neoliberalismu značně vychýlilo trend politického vývoje doprava. Tak se naprosto logicky stalo, že i sociální demokracie, onen věčný udržovatel „přijatelného“ kapitalismu, se ocitl od středu napravo, místi své tradiční pozice mírně vlevo od středu. Tím sociální demokraté v politickém spektru uvolnili prostor pro silný odpor vůči neoliberalismu. Spíše bych měl napsat hlučný, než silný, protože všechny tři politické subjekty, které jsem jmenoval, vedou pouze silácké řeči, ale pokud se někde dostanou k moci, doslova zalezou pod stůl. Buďto se spojí se svými předchůdci, jako třeba primátorka Barcelony, nebo lavírují jako Syriza, čímž jenom prohlubují nejistotu ve své zemi. Chybí jim skutečná levicovost. Především v prvním kroku převedení bank a velkých korporací do veřejného sektoru a zavedení skutečně participativního vládnutí. Což je v současnosti minimalistický program každé skutečné levice.