Nadpis tohoto textu s vysokou pravděpodobností ani nepotřebuje jmenovat předmět jeho obsahu, protože každého, alespoň trochu poučeného čtenáře, s vysokou pravděpodobností napadne, že jde o Evropskou Unii a Českou republiku.
Vznik a rozšiřování evropského soustátí
Sjednocovací snahy v Evropě jsou dlouhodobé, potřebné a logické. Po druhé světové válce se začaly v její západní části vyvíjet velmi přirozeně. Po rozpadu Sovětské svazu se ale, do té doby pozvolný a racionální vývoj, zvrhl v doslova v nesmyslné chování. Je mi osobně jedno, zda bylo způsobeno tlakem vlivových struktur USA, nebo vítězným opojením samotných politiků západní Evropy. Zbrklé rozšiřování Evropské Unie, aniž měla před tím kodifikované své základní konstituční normy, jsem považoval od počátku za stavbu domu od střechy. Takový způsob výstavby obydlí je v době vyspělých technologií sice uskutečnitelný, ale určitě méně nákladné a mnohem efektivnější, je vždycky stavba budovy od jejích základů.
Jsem hluboce přesvědčen, že Evropská Unie tvořená původním spojenectvím ekonomicky, politicky a společensky sobě skutečně rovnocenných států, si v prvé řadě měla schválit svou Ústavu a další potřebné zakladatelské zákony a pak teprve následně měla ostatním zemím nabízet členství za jediné podmínky – ona jasná pravidla akceptovat. Možná že by nebylo při tom na škodu všem určovat i jakousi kandidátskou zkušební lhůtu, čili prozatímní členství, které po určité době mohly obě strany zrušit. Při tom jim všem mělo soustátí dávat jasně na srozuměnou, že pravidla jsou měnitelná pouze za souhlasu všech členů.
Bohužel tento postup nebyl po zrušení bipolárního světa použit, Evropská Unie se doslova živelně rozrostla a již delší dobu čelí vážné existenční krizi. Je pravdou, že podle mne poněkud zbrklé začleňování států z bývalého sovětského mocenského okruhu, není dnes jediným důvodem krize EU, ale je jeho úhelným kamenem.
Důvody k odchodu ČR z EU.
Nehodlám dneska provádět obsáhlou, nadtož co nejvíce vyčerpávající analýzu důvodů k odchodu mé vlasti z tak velkého a mocného seskupení států. Hodlám se pouze zamyslet nad třemi důvody, jejichž význam v poslední době doslova hypertrofoval. Prvním je problém kvótování migrace z Orientu a severní Afriky do jednotlivých zemí EU.
Po celé půl tisíciletí to byly země Západní Evropy, které bohatly i vytěžováním zdrojů, dokonce též lidských, z celého světa. Každý, kdo má jen trochu smyslu pro spravedlnost si musel připustit, že jednou přijde čas, kdy bude nutné tuto, především na koloniích vynucovanou půjčku, začínat vracet. Dokonce i s úroky. Na to měla být stará, čili Západní Evropa, již nejméně od konce kolonialismu, připravena. Ona ale místo toho, aby svá sociální pravidla aplikovala v okolním světě, tak se bezhlavě připojila k neoliberálnímu globalizačnímu tlaku z USA, jímž ekonomicky okupovala dokonce postsovětský východ Evropy. Západ Evropy a USA nejenže není ochoten si připustit, že velké části světa něco dluží, ale je zvrhle přesvědčen, že se naopak i jeho zbývajícího bohatství zmocní.
Země východní Evropy se nepodílely po celá staletí na probíhajícím zneužívání Orientu a Afriky. Pokud ale dneska nemají dostatek sil změnit politiku EU, měly by z ní odejít, aby se nemusely podílet na „náhradě škod“, které Západ světu za půl tisíciletí způsobil. Spíše naopak by se měly přidat k poškozeným, protože po rozpadu SSSR si Západ bez skrupulí přivlastnil nezanedbatelné bohatství zemí postsovětské sféry. Proto tvrdím, že oněm zemím by neměly být určovány kvóty migrantů a naopak by jim měly být vytvářeny podmínky vracení jejich majetku, které země Západu získaly podle zvrácených pravidel Washingtonského konsensu. Politická reprezentace České republiky je podle mého soudu povinna vyjednat s EU výjimku z přidělování migrantů a prodloužení lhůty přechodu ze země čerpající z evropských fondů do stavu zemí „dárcovských“. Jinak by měla uvažovat o odchodu z EU.
Za mnohem významnější důvod k opuštění EU ale považuji samotný politický režim, který se v EU vyvinul. Politická reprezentace EU totiž prokazatelně opustila zásadní ideály sjednocování. Její politická správa naprosto nepochybně už neslouží většinové společnosti, ale její nejbohatší minoritě. Nejhorším pak na tom je, že najde o vlastní bohatce, ale mimoevropské. Což je víc jak umocněnou zradou zmíněných ideálů, protože jde o zavlečení EU do vazalského vztahu vůči USA. Pokud politici EU schválí tajně vyjednávané smlouvy globalizačních trhovců, pak by ČR měla nejen uvažovat o odchodu z EU, ale v prvé řadě od samého počátku odmítnout podřízení se diktátu USA a začít jistit svou měnu širším portfoliem měn.
Za kardinální důvod k odchodu z EU ale považuji současné válečné harašení na evropském kontinentu. Dneska už asi jen málo lidí v EU nevidí, že vazalství reprezentace EU vůči USA se kvalitativně změnilo. Země evropského společenství byly dosud v očích mocných USA sluhy zájmů nejmocnějších globalizačních struktur světa, čti z velké většiny sídlících v USA. Od loňského roku se ale Evropa pomalu, leč jistě, už i v očích průměrných občanů USA, stává horkým bojištěm ve střetu USA s Ruskem a Čínou. Americké veřejné mínění už prokazatelně považuje obyvatele zemí Evropy za své knechty, kteří jsou povinni bojovat s Ruskem a ČLR za zájmy jakési fiktivní západní civilizace, tedy za konkrétní zájmy Američanů. Z tohoto zorného úhlu je odchod ČR z EU dokonce existenčním problémem. Je otázkou záchrany alespoň holé existence obyvatel naší vlasti v případě válečného konfliktu s Ruskem. A to bohužel jen tehdy, pokud nepřeroste v jaderný.
Důvod pro setrvání ČR v EU.
Vidím-li pro odchod z EU hned několik důvodů, pro setrvání pak jen jeden jediný. Ale ten stojí zato. Tak maličká země, jako je ta naše, nemá v globalizujícím se prostoru šanci uhájit svou suverenitu a tím pro své obyvatele v běžném provozu slušný život a v konfliktním dokonce holou existenci. Zdá se, že je naším osudem v EU zůstat a s ní buďto padnout, nebo se vzpamatovat a za každou cenu se zbavit – okamžitě vojenského a následně i ekonomického vazalství vůči USA.
Tak jako se nemůžeme vystěhovat z Evropy, tak se nemůžeme s celou Evropou vystěhovat ze superkontinentu asijskoevropského, do něhož já osobně nikdy nepočítám Británii ani Japonsko. Což je má poslední myšlenka k danému tématu. Košile je vždycky bližší, než kabát. Žijeme v euroasii, což je naše nejširší vlast. Amerika je skutečně za vodou.