Nebýt konfliktu na Ukrajině, tak by i letošní výročí konce druhé světové války proběhlo bez většího zájmu médií, jak je tomu již celou řadu let, ve kterých mocní tohoto světa manipulují masy do zapomnění. Státní svátek k této události by byl u nás vysoce zastíněn hokejovým mistrovstvím světa, pořádaným v naší zemi. Apropo, jaképak mistrovství světa v ledním hokeji, když většina zemí naší planety vůbec nezná sníh a led. Zase jenom pýcha bílého muže je toho příčinou, že jakési hrátky ani ne dvou desítek severských zemí nazýváme mistrovstvím světa. Ale zpátky k letošnímu výročí konce druhé světové války v Evropě. Je to vůbec podivné výročí. V ten den přece druhá světová válka, pokud oprávněně nese označení světová, vůbec ani v nejmenším neskončila. Bojovalo se dál a urputně v Tichomoří a v Číně. A její největší hrůza svět teprve čekala. To pouze Sovětský svaz dosáhl vítězství nad hitlerovským Německem. Proto je 9. květen právem pro Rusko, jako vedoucí republiku bývalého SSSR, po celou dobu Dnem vítězství. Na druhou světovou válku jako celek se již léta jakoby zapomíná, ačkoli stála životy 72 milionů lidí, z toho 47 milionů civilistů, což byl pětinásobek obětí Velké války, která teprve po vzniku té druhé, byla přejmenována také na světovou. Zase neprávem, protože ani jedna z nich nebyla skutečně celosvětovým konfliktem. Ten lidstvo teprve čeká, zdá se mi. Bohužel. Nikdy jsem nevěřil, že ještě za svého života se dočkám z úst Evropanů volání po nové válce. Lidé z Ukrajiny, Polska a pobaltských zemí, kteří to myslí opravdově s válčením proti Rusku, jsou v mých očích větší šílenci, než byl Hitler v mých očích děcka. V jejich případě nejde o ztrátu paměti, jde o ztrátu rozumu. Nepochybuji, že Američané a zbytek Evropy válčit s Ruskem nechce, nemá odvahu, ale dělá přesto všechno proto, aby hlupáky ze jmenovaných států stále popuzovali. Živí v sobě naději, že se Rusko rozpadne vnitřním pnutím. Rusko totiž v současnosti nelze porazit z vnějšku. Pokud vůbec, pak jen z vnitřku. V hloubi duše si proto zvráceně přeji, aby se odvážili kupříkladu Poláci opět napadnout Rusko, jako kdysi za Pilsudského. Alespoň by konečně tento vřed na mapě Evropy přestal existovat a Rusko upevnilo svou soudržnost. Ovšem rozum mně velí tvrdit, že každý, kdo dneska aktivně brojí do války, tak ten se dopouští nejtěžšího možného zločinu proti lidskosti. Válka s Ruskem by totiž byla příšernou sebevraždou lidstva.