Přiznám se bez mučení, že jsem doposud nikdy nedokázal přečíst celý Korán. Netroufám si proto o něm vyjadřovat žádné soudy. Navíc jsem si jist, že k poznání islámu ani sebelepší znalost Koránu nestačí. Již jenom proto ne, že jde o příliš starý a především rozsáhlý text. Nepochybně jsou v něm samotném skutečné, nebo alespoň zdánlivě rozporné pasáže, vyžadující interpretaci opravdových znalců. Žádný z nich ale není tak uznávanou autoritou, která by soupeřila s jeho tvůrcem, ba ani se zvěstovatelem textu, takže není a nebude všeobecně uznávána. Navíc vím, že nedílnou součástí islámského náboženství jsou i další texty. Z toho všeho mi vychází první zásada postoje rozumných nemuslimů k islámu a jeho vyznavačům. Z hloubi svého přesvědčení doporučuji především českým, ale i mnoha abendlandským přemýšlivcům, aby se konečně dokázali nedívat na Korán, islám a muslimy svýma očima, ale chápajícím rozumem, ba otevřenou duší.

Tento úvod píši proto, abych na něm založil svou základní tezi, naprosto nesmiřitelně odporující myšlení našeho současného prezidenta. Jeho vztah k islámu, který při každé možné příležitosti prezentuje světu, považuji totiž za riziko pro celý náš stát. Hned na počátku prohlašuji, že mimo jiné naprosto zásadně odmítám i Zemanův „malamot“, že s teroristy se nevyjednává. Docela mu přeji, aby byla unesena jeho dcera a hned bychom se všichni dověděli, jak tu svou velkohubou chytristkou myslí vážně.

Obecně všichni moudří uznávají význam vlastních zkušeností na průběh dalšího našeho života. Není divu, že na to téma vznikala v každém národě řada přísloví a „bonmotů“, jako třeba naše známé: „Jen hlupák opakuje stejnou chybu“. Vědom si této pravdy, musím konstatovat, že minimálně vůdčí představitelé Západu musí být už nejen hlupáci, ale doslova idioti. Slušně řečeno proto, že jsou naprosto nepoučitelní, ve vztahu k jiným kulturám. Většina z nich stále hovoří o „islámském“, či „arabském“ světě, což je šílené zjednodušování. Ať si položí otázku, co mají společného třeba Egypt, Malajsie či Bosna. Stejně tak je velký rozdíl mezi Tunisem, Jordánskem a kupříkladu Irákem. A to nemluvím o věroučných odstínech, jakými jsou sunnité, šíité či vahábité. Tím vším chci vyjádřit druhou zásadu chování Západu vůči muslimům. Měli bychom se naučit přistupovat k zemím a národům, v nichž převažuje islám, velmi diferencovaně.

V Americe i v EU žije velké množství muslimů, dokonce již v třetí generaci. V naprosté většině s nimi nemají hostitelské země žádné větší problémy, než se svými občany, mezi nimiž je také určité procento kriminálníků. Z toho mi vyplývá třetí princip vztahu vůči vyznavačům islámu v Evropě. Nenechejme se některými jejich činy vyprovokovat k islámofobii, nadtož k rasismu.

Tragedií této fáze globalizace je, že Západ vyhlásil válku terorismu, pod nímž ovšem veřejnému mínění prezentuje pouze a jenom právě islám, i když hovoří pouze o jakémsi islámském fundamentalismu, aniž se obtěžuje nějak jej konkrétněji definovat. Osobně si myslím, že jde o výplod západního fundamentalismu, fundamentalismu neokonzervativního křídla elit USA, kterým je postupně infikován celý Západ. Neoconi se chovají podle známé pravdy o zloději, který sám sebe chrání tím, že křičí: „chyťte zloděje“. Tragičnost války Západu s terorismem vidím ve dvou rovinách. Za prvé v tom, že Západ nepochopil, že on sám je zdrojem terorismu z řad muslimů. Celé půl století totiž bezvýhradně straní Izraeli, v jeho utlačování Palestinců. A za druhé v tom, že se neustále plete do sporů a konfliktů mezi muslimskými státy. Z toho mi vychází další dvě pravidla pro naše chování vůči Islámu. Nepleťme se proto za čtvrté do sporů jeho skupin. A konečně za páté, se celou svou mocí postarejme o vznik a stabilitu státu Palestina, při čemž zajistíme jeho rovnost s Izraelem. Naprosto za základní pak tedy nulté a výchozí považuji, řešení sporů s reprezentanty islámských zemí, muslimských států vždy okamžitým vyjednáváním, zahájeným daleko dříve, než dospěje do fáze konfliktu, či dokonce dojde k násilným aktům. Násilím se obecně v lidském společenství nic nikdy nic nevyřeší, protože v jeho přirozenosti je jeho stupňování, které může skončit pouze totálním zničením jedné strany konfliktu. To se mohlo podařit v dobách nepočetných populací, či obrovské převahy jedné strany konfliktu. Nemůže se však dařit v dnešní fázi globalizujícího se světa na zalidněné Zeměkouli. A už v žádném případě nelze násilím zvítězit nad ideologií, ve které je smrt v boji přímou cestou do ráje.