Světoví sociologové analyzující současné dopady globalizace na obyvatelstvo Evropy a USA, se již víc jak deset let shodují v tom, že pomalu, leč jistě zaniká střední třída. Je to sice pravda, ale v mých očích nikterak sociálně nejdůležitější. Za mnohem hroznější považuji situaci, která s neoliberální praxí vtrhla do postsocialistických zemí. V nich s rychlostí mnohem větší rostou totiž počty rodin propadajících se do bídy. Začíná to tím, že rodiče nemají pro své děti na mimořádné výdaje, jako jsou školní výlety či prázdninové aktivity. Později už nemají třeba ani na zaplacení školních obědů. Stěhují se do stále levnějších bytů, až nakonec jsou klienty ubytoven. Žijeme sice v té části světa, která patří mezi nejbohatší, ale nepozorovaně mezi námi roste kasta „bílých Romů“, což není urážka. Zbývající společnost se k jejich příslušníkům totiž začíná chovat jako k Romům. Nechtějí je za sousedy, dokonce o tom organizují petice, ba někdy až demonstrace. Tragické je, že těchto aktivit se v největším počtu zúčastňují ti, kdo jsou jejich osudem nejvíce ohroženi. Boháči, ti mají své vily daleko od ohrožených oblastí. Zatím se nenašel žádný náš sociolog, který by „spočítal“ nárůst bědných. Měli by si to ale mocní u některého objednat. Roste totiž docela vážně revoluční potenciál. Propad středních tříd jednou vygeneruje vůdce, kterým se podaří bědné vytrhnout z jejich deprese.