Dnešní den byl před čtyřiceti čtyřmi lety mým posledním normálním dnem. Od té doby pak už nic v mém životě nemohlo být považován za normální. Kdyby příští den nedošlo k vojenské intervenci, tak jsem určitě svůj aktivní život skončil jako vysokoškolský učitel, s desetiletou mezistanicí ve výzkumném ústavě. S vysokou pravděpodobností bych jezdil každým rokem pravidelně do velehor Evropy i Asie. Jediné, co nevím přesně, tak to, jak by asi vypadal můj soukromý život. Nechci o tom prostě spekulovat. Hlavně bych však zůstal optimistou, „usměvavým inženýrem“ a nikdy bych se vážně nestaral o politiku. Jinými slovy, žil bych. O jedenadvacátém srpnu už jsem řekl a napsal všechno, co jsem chtěl. Jen zdůrazňuji, že to nebyl akt, který Sovětskému svazu v očích globálních politiků nějak uškodil. Začátek konce SSSR začal až dobrodružstvím v Afghánistánu. A já si jenom přeji, aby byl rovněž definitivním koncem jednopolární geopolitické situace současnosti.