Sněmovna v pátek třináctého – července – tedy doslova aby naplnila svůj osud, schválila návrh koaliční vlády na velkodušný dar především římskokatolické církvi. Současná, náhodně zformovaná chunta církevních pohůnků nějak zapomněla na existenci „Božích bojovníků“, před kterými se po určitý čas třásla celá Říše římská národa Německého, slepovaná římskokatolickým klérem k ovládání tehdejšího abendlandského světa. Na obecný hněv lidu by ale, ve svém vlastním zájmu, neměla v žádném případě zapomínat právě jmenovaná církev, pyšná na to, že je svatá a věčná. Její hodnostáři, kteří ovládali Evropu skoro dvě tisíciletí a se světskou mocí se mnohá staletí dokonce přetahovali o absolutní moc, se asi ke svému zastaralému postavení chtějí, po dvousetletém násilném přerušení, znova dopracovat. Jenže teď už proti nim nestojí jenom hrstka Husitů, teď je v Evropě římskokatolíků menšina, v naší zemi dokonce docela mizivá. V mých očích má proto Primas Český před sebou jedinou dobrou cestu, chce-li uchovat svou církev a především její, alespoň dosavadní bohatství. Měl by poděkovat současné partě vládních usebranců a ten jejich velkorysý dar, navíc urvaný doslova od huby nejubožejším z ubohých našeho společenství, s díky odmítnout. Jednou se totiž může církev oním zločinně nabytým bohatstvím doslova udusit. Měla by líp jak kdokoliv jiný vědět, že nedobrovolné a odmítané přesuny majetku podněcují vždycky k revanši. Ať se svět vyvíjel jakkoliv, vždycky přišel čas, kdy docházelo k násilnému majetkovému vyrovnání, samozřejmě vždy od bohatých k chudým – a zase k tomu jednou neodvratně dojde, to je nezměnitelným zákonem dějin. Nemusím být renomovaným prognostikem, abych ve své mysli viděl drastické obrazy rabování kostelů, paláců kléru a plenění církevních pokladů, loupení zlata a dalšího bohatství. Jelikož jde často o umělecké předměty, bude jich věčná škoda coby nenahraditelných památek. Alespoň proto, aby jednou svět nepřišel o ony vzácnosti, měla by mít církevní vrchnost dostatek rozumu a předejít jeho zničení. Protože jediná skutečná pozemská spravedlnost, zloba tisíciletí utlačovaného lidu, bude jednou tou opravdovou spravedlností boží na Zemi a bude neúprosná. A podle mne by měla být konečně definitivní, jako ten církví prognózovaný, poslední soud.