Když jsem byl předákem odborů, tak mne tehdejší ministr Vladimír Dlouhý tituloval slovy “můj úhlavní přítel“. V sobotu jsem se dověděl, že vyhlásil svou kandidaturu na prezidenta. Pro Dientsbiera by to mohl být až příliš silný soupeř. Je poměrně mladý, z politiky odešel doslova před mnoha lety. Uspěl v soukromé sféře. Je vzdělaný, zná asi pět řečí a…na svých internetových stránkách se vychvaluje dokonce mnohem víc. Takže u konzervativních voličů mu ublíží jeho přehnané sebevědomí. Tvrdí o sobě, že je člověkem, kterého v této době naše zem potřebuje. A to si právě nemyslím. Odůvodňuje to v prvé řadě tím, že je nestranický. Což ale vůbec není pravda. Sice není v žádné politické straně, leč jednoznačně podporuje politiku současné koalice, tedy protilidovou až doslova protilidskou, ba dokonce s ní spolupracuje jako člen Národní ekonomické rady vlády. Hlavně mi však vadí, že ani v nejmenším nedokázal reflektovat chyby vlád, jejichž byl členem až do roku 1997, jako by se nic v naší společnosti za tu dobu nestalo. Uvážím-li k tomu, že byl členem KSČ od roku 1978 až do prosince 1989, nemám vůbec žádný důvod ho volit. Ne pro ono členství ve straně, ale pro ten obrovský, popřevratový kotrmelec, z něhož se dodneška neprobral, o čemž svědčí mimo jiné to, že kupříkladu tvrdí, že řešení krize nás bude bolet a že lidé si budou muset utáhnout opasky. Že by právě proto chtěl být prezidentem? Vždyť on je od převratu v pozici, ze které je povinen se všeho osobního nadbytku vzdát a věnovat ho na krizový oltář! On totiž nesporně stál u naprostých počátků vznikání tehdy ještě neviditelné krize. Měl přece nadprůměrné vzdělání, takže to měl vědět.