Institut nazývaný  presumpce viny u volených politiků, je od samého počátku jeho prosazování problematický. Už jenom proto, že není regulován zákonem a tak může být lehce zneužíván, a to nejen politickými soupeři. Je obvyklým zvykem v naší zemi, začít prosazovat nějaký ideový až ideologický návrh, ale nezabývat se vůbec jeho praktickou realizací. Nač přemýšlet, však ono se to nějak vyvrbí, obvykle až je způsobeno mnoho škody. Pokud někdo takový institut prosazuje, měl by mí povinnost pro něj stanovit alespoň rámcová pravidla. Zatím se v našem politickém prostoru po postiženém politikovi v prvé řadě nekompromisně požaduje, aby opustil všechny své veřejné funkce. Jenže není ani jasné kdy. Prozatím se tak v reálném životě děje až tehdy, když to tak říkajíc na politika praskne. Někdy dokonce před zahájením policejního vyšetřování, jindy až v momentě, kdy je zahájeno soudní řízení. Dalším sporným problémem je, zda má mít politik, po eventuálním soudním očištění, nárok na navrácení všech svých funkcí. Obvykle je totiž soudní proces dlouhý, funkce souzeného obsazeny a nástupci nejsou zavázáni mu místo uvolnit. Jedna zásada by však měla být nesporná. Jakmile se politik vzdá funkcí, stává se občanem jako každý jiný a v tom okamžiku pro něj platí naprosto bez výjimky princip presumpce neviny. To by si měla uvědomit především média a chovat se podle toho. Jakákoliv štvanice, odsouzení předem a podobné nectnosti, to už není jen bulvární zvrácenost, to je chování mediální luzy. A vzhledem k tomu, že naprostá většina novinářů patří k inteligenci, tak jako naprostá většina profesionálních politiků, jsou takové mediální hrátky jednáním lumpeninteligence.