Prvního října 1991 byla oficiálně zahájena kuponová privatizace (KP), největší to hospodářský podvod vůči obyvatelům naší země, realizovaný politickou mocí v rámci všeobecného majetkového převratu po listopadu 1989, který pak byl jako celek nejrozsáhlejší loupeží v dějinách této země. Podvodnost kuponovky spočívala především v tom, že byla vedena s humbukem goebbelskovské propagandy coby zavádění thatcherovské utopie lidového kapitalismu, který byl již v té době praxí vyvrácen. Tvůrci tohoto podrazu vůči občanům, odkojeným socialistickou rovností a neznalým praktik kapitalistické rvačky o majetky, totiž už spolehlivě věděli, že konečným vlastníkem bývalého státního majetku, milostivě vládou určeného do KP, budou lidé s privilegovanými informacemi, kteří v konečné fázi vytvoří dokonce novou vrstvu budoucích vládců, investory. Dalším podvodem vůči občanům byla skutečnost, že majetek vydělený politickou mocí ke KP nepatřil mezi nejlukrativnější, nejvýkonnější a nejmodernější, spíše naopak. Třetím podvodem pak bylo, že nárok na přidělení majetku ve formě kuponové knížky měli po komunisticku všichni rovnou. Ti, kteří státní majetek vytvářeli celý svůj život i ti, kteří se na jeho tvorbě pro své mládí vůbec nepodíleli. A konečně největší podvod dokončili pak vládci popřevratové politické éry docela nedávno, když zákonem umožnili zmíněným investorům zbavit se i toho ubohého zbytku drobných akcionářů lidového kapitalismu, čti, legálně jim jejich majetek odebrat za minimální ceny. Nikdo se nikdy nedoví, jakou měl majetek, určený na KP fakticky cenu. Političtí potentáti, kteří sami sebe prohlásili za správce státního majetku, se ani nepokoušeli o nějakou inventuru majetku, který svým spoluobčanům násilím sebrali. Jednak to, podle mých znalostí, ani neuměli. Za druhé to mnohé, bez jakýchkoliv manažerských zkušeností, ani nenapadlo, že něco takového se při přebírání funkce má provést. Ti nejvychytralejší podvodníci pak inventarizaci neprovedli záměrně, protože už tehdy věděli, že mají záměr, jak nedávno řekl tlučhuba Ježek, nejen majetek promrhat, ale především oslabit ekonomickou sílu státu. V neposlední řadě pak také ze strachu, aby jim jednou opravdu spravedlivý a řádný Lidový soud nemohl vyčíslit skutečnou velikost jejich zpronevěry. Kojí se dodnes bláhovou nadějí, že budoucnost jejich chování už nikdy pravdivě neposoudí jako zločiny.