Včera jsem zde předpokládal, že Klaus do novoročního projevu mi už nic nového neřekne. Usuzoval jsem tak podle toho, že 18. prosince poskytl jakýsi zásadní rozhovor svému oblíbenému deníku, Lidovým Novinám. A v něm pro mne nebylo nic překvapivého. Jenže! Včera vyšel v deníku MFDnes další rozhovor s Klausem, ve kterém je už reflektována aféra Drobila. A v něm mne zaujal zásadní prezidentův názor, týkající se financování politických stran. Souhlasím, že strany potřebují na svůj provoz peníze, ale oprati Klausovi si nemyslím že, cituji: & v tom bude vždycky zakopaný pes. Neexistuje žádné ideální, optimální vyřešení financování politiky. To je pouze sen, který prostě není možný. Ta politika nějaké peníze potřebuje, nemůže žít z nuly, konec citace. Samozřejmě, že neexistuje žádné ideální řešení, ale určitě existuje optimální řešení, tedy takové, které zamezí korumpování politiků. Klaus jako vždycky, i v této své v odpovědi spojuje nesouměřitelné pojmy, aby je pak oba pod vlivem toho jednoho odmítl. Ideál je totiž skutečně utopickým a nereálným snem, ale optimum je naopak velmi reálnou možností. Klaus zde předvádí svou osvědčenou demagogii, se kterou již v minulosti zlehčil kupříkladu špinavé peníze, privatizační útěk před právníky, vliv člověka na klimatické změny, ba dokonce EU coby novou totalitu. Další pokračování Klausovy argumentace k problému financování politických strany je pak dokonce podpásovým hnusem. To když říká, cituji: Myšlenka, že ji (politiku) budou dělat jenom bohatí lidé a budou si všechno platit, je dětinská, i když u nás stále opakovaná. Konec citace. V tomto nesmyslu se Klaus totiž snižuje ke lži, protože jej u nás nikdo neříká, vyjma snad uzounkého okruhu lidiček odmítajících jakoukoliv formu demokracie a vzývajících nadvládu elit. V žádném případě takto nikdy neargumentoval žádný Klausův největší odpůrce, jímž je celá levice. Klaus tedy v prvé části mnou citované pasáže sděluje veřejnosti, že politici budou bohatými korumpováni pořád a v druhé se jí navíc vysmívá, když jí podsouvá myšlenku, kterou nikdo z jeho oponentů nevyslovil. Třetí lží je pak odpověď na následnou otázku, zda se s tím opravdu nedá nic dělat, na níž Hradupán odpovídá, cituji: Neumím je nastavit (nějaká pravidla). Kdyby to někdo uměl, tak už jsme je dávno nastavili. Je možné všechno zakázat. Konec citace. Opět demagogicky poklesle spojuje dvě nesouměřitelné věci, stanovení pravidel, třeba až zákonných norem a zakázání všeho. Na prvém se totiž lze vždycky mezi normálními lidmi dohodnout, zatím co to druhé je faktickou diktaturou. Takže prostřednictvím hrozby diktátu zpochybňuje potřebné a možné standardní chování. V mých očích je to učebnicový příklad zvráceného myšlení člověka v hloubi duše zkaženého a od samého počátku své politické angažovanosti zločinného.