Pane vicepremiére.

Veřejnost byla informována, že jste dostal, především prý od mladého voličstva, za prvých sto dnů svého ministerstvování napínáka, tedy varování, že by populární investigativec, mohl u ní ve své nové roli, definitivně propadnout. Předmětná část občanstva jistě jenom nedovedla ocenit Vaši obrovskou snahu a nasazení, které jste neopomínal vší veřejnosti tak nadbytečně často sdělovat, že někteří zkušenější v tom našli dokonce chaotismus, nebo – nedej bůh -, nekompetentnost. Nepochybně si asi jenom mladí špatně vysvětlili kupříkladu Vaši výzvu stát se donašeči informací o korupci. A ti znalejší zase jenom zapomněli, že i omezením počtu policistů lze dosáhnout snížení kriminality díky soukromým bezpečnostním agenturám. Čímž se navíc znova potvrdí neschopnost státu a naopak schopnost soukromého sektoru.

Já nepatřím ani mezi nezkušené mládí, ale ani mezi znalce bezpečnostní problematiky státu. Přesto jsem od počátku přemýšlel nad tím, kde se skrývá motiv Vaší tak zarputilé touhy po určitém postu, konkrétně po funkci ministra vnitra, kterou jsem mezi polistopadovými politiky nikdy před tím nepozoroval. Zvláště, když Váš interes o toto jmenovité postavení ve vládě byl dokonce bezpodmínečným pro vstup celé Vaší strany do vládní koalice.

V první polovině roku 1990 jsem se za odbory často zúčastňoval zasedání vlády ČSFR a mimo jiné byl svědkem i jednání o materiálech StB. Z úst tehdejší federálního ministra jsem na své osobní dotazy dostal potvrzeno, že s nimi bylo v prvých týdnech po listopadu 1989 nekontrolovatelně nakládáno. Dověděl jsem se také, že existovala za nadvlády KSČ skupina lidí, vesměs nomenklaturních kádrů, kteří byli vytěžováni StB z titulu svého postavení, aniž podepisovali nějaké vázací akty, ba dokonce aniž o nich samotných byly vedeny svazky evidovaných spolupracovníků. Šlo například o ředitele velkých podniků, vedoucí kádrových oddělení, ale také kupříkladu o pracovníky různých institucí, pravidelně cestující do zahraničí. Jedno z takto privilegovaných postavení jste měl tehdy i Vy. Byl jste prominentním novinářem předlistopadové doby. A nejen to, patřil jste doslova k těm privilegovaným, kteří měli otevřenou možnost cestovat do zahraničí. Ti všichni bez výjimky za to platili tím, že byli sice neevidovanými, leč pravidelně pracovníka StB vytěžovanými agenty, čili jakýmisi dobrovolnými spolupracovníky. Při čemž se o tom vedly svazky neevidované jako s agenty.

Jen o něco později se z mocenských kruhů vyneslo na veřejnost, že jednou z metod oné manipulace s materiály StB bylo i zřízení fondu Z, čili dokumentace o mnohých bývalých privilegovaných, kteří se po zvratu drali na mocenské výsluní. Polistopadoví politici jeho existenci sice popírali, čím vehementněji, tím nedůvěrohodněji, a tak je skoro jisté, že takový fond skutečně existuje a jestli má někdo klíček od jeho trezoru, tak je to určitě i osobně ministr vnitra. Tady proto vidím hlavní motiv Vaší nezměrné snahy získat jeho funkci. A hned ze dvou důvodů. Jednak byste mohl získat přístup ke svým materiálům, které se údajně ztratily, nebo k různým jiným, které budete moci ve své investigativní horlivosti použít třeba později. A pro onen osobní zájem, či onu šanci, jste ochoten riskovat i to, že budete nejen neúspěšným ministrem, ale doslova tatrmanem v rukou lidí docela jiných soukromých zájmů.