Byl jsem, především v dobách nadvlády KSČ, zastáncem co nejširšího podílu občanů na rozhodování o sobě. Naivně jsem totiž vycházel z poměrně vysoké politické vyspělosti, kterou vykazovali lidé v ČSSR. Po listopadu 1989 jsem ještě nějaký čas věřil v lid, tedy v demokracii. Ovšem pomalu a jistě jsem se jí zbavoval a v době rozšíření internetu jsem ji definitivně ztratil. Diskuse, následující po politických textech, mne svým primitivismem a také vulgaritou dokonale vyléčily z přesvědčení, že demokracie by měla být vůlí tak pokleslého lidu. Květnové volby tento můj pozvolný přerod pak definitivně dovršily. Netvrdím to obecně pro celý svět, ale pro Česko jednoznačně platí, že jeho lid nemůže být nejen svrchovaným nositelem moci, on nemůže být ani ponechán mluvit do politiky. On je totiž zvláštní kombinací dvou největších ideálů Čechů – Švejka a Cimrmana. A takové vzory nejsou vhodné pro reálnou politiku, v níž je potřebí té největší míry odpovědnosti.