Polistopadový právní řád zavedl termín podnikatele. Ten za první republiky například v ČSR neexistoval. Lidé znali pana továrníka, pana stavitele, velkoobchodníka, sedláka, či majitele cihelny a podobné. Nikdo nikdy o nikom neřekl, jako je dneska běžné, on je podnikatel. Za dnešním termínem podnikatele se kromě všech zmíněných skupin a stovek dalších různých řemesel a služeb, schová kupříkladu i provozovatel herny, nevěstince, či bankéř. Ale mezi všemi dominuje jedna vrstva, jež je i podle různých nemarxistických teorií třídou. A navíc třídou nepochybně nejvlivnější, ba skrytě až viditelně vládnoucí. Všichni její příslušníci mají stejný vztah k finančnímu kapitálu. Jsou špičkou jeho nejbohatších vlastníků. Jen finanční prostředky všeho druhu jsou pro ně předmětem vlastnění a obchodování, dokonce v globálním měřítku. Obecně se pro ně vžil pojem investor. Jelikož nevlastní konkrétní statky, ale ty nejvšeobecnější, ba dokonce jenom jejich symboly, mají univerzální vliv na materiální svět, který mohou transformovat v jakoukoliv formu moci, včetně té nejcitelnější – politické. Jsou to osoby, které v tržním prostředí již nemají absolutně žádný vztah k materiálním statkům, ať již produkčním kapacitám, či hmotným výrobním zdrojům, nadtož pak k lidem. Pro ně dokonce pracovní síla už není ani tím zprostředkovatelem produkce, ani tvůrcem bohatství, jako za předpotopního kapitalismu. Je pouhým nevyčerpatelným zdrojem energie, jako samo Slunce. Člověk je pro ně zdrojem obnovitelným a především udržitelným za stále stejně malé, ryze existenční náklady. Všechny ostatní finanční prostředky světa, které nejsou nezbytně nutné k existenci pracovní síly, jsou fakticky ve vlastnictví oněch investorů a tím v poli jejich svobodného, čti diktátorského, rozhodování. Třída investorů se tím stává třídou totalitních diktátorů světového společenství. Ve srovnání s nimi byla diktatura proletariátu, čili porevoluční moc komunistických vládců primitivní, už jenom proto, že musela být tak zjevnou.