Měl jsem původně v úmyslu ukončit letos psaní blogu optimisticky, ba až vesele; leč není mi přáno. A není to zaviněno globální finanční krizí, která pomalu přerůstá v hospodářskou ba až sociální, ale událostmi v Palestině, jež začaly o Vánocích. Masivní vojenský útok ve dnech, které křesťané vnímají jako svátky lásky, je projevem typického sionistického posměchu celému křesťanství. Izrael sice ve zmíněných dnech napadl muslimy, ale svým státně teroristickým aktem v tak významné dny pro jedno z celosvětových náboženství, urazil nerespektováním posvátnosti zmíněných dnů, prakticky všechna velká náboženství. Židé v prvním století našeho letopočtu ztratili svůj stát a jejich elity se rozešly do celého světa. Jejich nevýznamný zbytek zůstal na území Palestiny celá dvě dlouhá tisíciletí. A žil tam později s muslimy obstojně. Naopak Židovské elity, které především v Evropě měly zájem podílet se na moci, byly na tomto kontinentě v neustálých střetech s ostatními národy, národnostmi a pozdějšími státy. V posledním století minulého tisíciletí chtěl pak Hitler problém Židů v Evropě definitivně vyřešit. Když ale prohrál válku o vládu nad Evropou, Židé se nespokojili pouhým prokletím jeho osoby, nýbrž zatížili všechny Evropany jakýmsi novým dědičným hříchem. Nejmocnější z Evropanů, aby se pak zbavili pocitů viny, poskytli Židům vlastní stát. Ne ovšem někde v Evropě, ale údajně na jejich původním území. Čímž byl založen konflikt, který neskončí nikdy, dokud stát Izrael bude existovat. Je proto nejvyšším úkolem Evropanů, především oněch proklínaných Abendalnďanů, aby vzali na svá bedra zrušení Izraele, jimi uměle vytvořeného státu. Metod je několik. Kupříkladu, že prosadí vytvoření Blízkovýchodního velkostátu, jako se snaží povýšit svou současnou EU na velkostát Evropy.