Pavel Letko zveřejnil na webu https://e-republika.cz/article1013432-kam-kraci-izrael/ text, který mě konvenuje. Jako upoutávku k jeho přečtení jsem vybral následující výňatek. Cituji:

Proč je s Izraelem amen

Dříve nebo později se zájmy Izraele a zájmy okolního světa rozejdou. Nějaký čas lze uplácet elity, kupovat mlčení, vyvolávat pocit viny, používat paměť holokaustu jako štít proti každé kritice a tvrdit, že každá bomba je sebeobrana. Nějaký čas lze přesvědčovat západní veřejnost, že Palestinci jsou buď teroristé, nebo komparz v cizí tragédii. Nějaký čas lze předstírat, že Gaza není hřbitov, ale vojenský problém.

Ale takový čas není nekonečný.

Každé impérium, každý režim a každý privilegovaný stát žije do jisté míry z důvěry, že jeho výjimka bude uznávána i zítra. Izrael si zvykl, že jeho výjimka platí. Že mezinárodní právo je pro jiné. Že okupace je bezpečnost. Že osady jsou realita. Že mrtví civilisté jsou tragédie, ale nikoliv zločin. Že svět nakonec vždycky uhne, protože se bojí slov, nálepek a vlastní minulosti.

Jenže výjimka, která trvá příliš dlouho, přestává být výjimkou a stává se provokací. A provokace jednoho dne vyvolá odpověď. Nemusí přijít zítra. Nemusí přijít v podobě jedné velké bitvy. Může přijít pomalu: ztrátou sympatií, ztrátou legitimity, izolací, demografickým tlakem, únavou spojenců, vzpourou těch, kteří už nemají co ztratit. Ale přijde.

Izrael dnes hraje Ponziho schéma historické viny. Stále znovu si půjčuje z minulého utrpení, aby zaplatil dnešní násilí. Jenže i tato měna jednou ztratí hodnotu. A potom se ukáže, že stát, který měl být útočištěm před katastrofou, se sám stal mechanismem, který novou katastrofu přivolává.

Vřele doporučuji jmenovaný text celý přečíst.