Teprve včera jsem se dověděl, že 13. 5. 2026 zemřel ve věku 85. let významný odborářský předák z doby převratu v Československu, JUDr. Richard Falbr. Když se po rozbití Československa a rozdělení ČS KOS stal předsedou ČM KOS, já byl krátkou dobu jejím místopředsedou, a pro tu dobu jeho nepřijatelným opakem. On byl totiž přímo učebnicovým příkladem „žluťáckého“ odborářského bosse, zatím co já byl naopak radikálně levicový, opravdově dělnický odborář. Proto jsem jednomu novináři zdůraznil, že nejsem místopředsedou pana Falbra, ale místopředsedou ČM KOS. Falbr byl viceprezidentem ČS KOS od jejího založení a zastupoval největší odborovou organizaci v polistopadovém ČS v legislativní radě nově se tvořící vládní moci. Byl to on, kdo, aniž by to projednal alespoň v předsednictvu ČS KOS, odsouhlasil novým vládcům drastickou redukci Zákoníku práce z dob vlády KSČ. Českoslovenští pracující tak ze dne na den zůstali bez mnoha ochranných prvků vůči novým podnikatelům, což byli ve velké většině doslova dravci. Tehdy ČS KOS sice vyhlásila stávkovou pohotovost, ovšem život ukázal, že prakticky většina předsedů odborových svazů jsou lokajové nově se tvořící vládnoucí vrstvy. Dokonce jeden tupohlavec mezi nimi se prohlásil za pravicového odboráře. Tragické bylo, že šlo o místopředsedu tehdy nejpočetnějšího odborového svazu KOVO.

Falbr byl nejen protežován novou mocí, ale podle mých znalostí dokonce jejím vlivem záměrně odborářské komunitě vmanipulován jako její lídr. Byl totiž vydíratelný. Neježe byl od roku 1968 do roku 1971 v KSČ, z níž byl vyloučen, ale byl učitelem angličtiny na škole pro komunistické rozvědčíky, takže musel mít tvrdou prověrku nositele státního tajemství té doby. Mám důkazy i o tom, že dokonce prosazoval personální politiku v odborech podle přání nové politické moci v zemi.

Pro mě to byl klasický funkcionářský hochštapler, který si dokázal vybudovat charisma „táty pracujících“, což bylo s hledem na mnou zde uvedený jeho první čin coby vrcholného představitele odborů onou klasikou absurdnosti historie. Mě osobně několikrát lhal a především nejen před mnou, ale i dalšími předáky tajil své přátelské styky jak s novými představiteli moci, tak především až kamarádské vazby na aktivisty podnikatelských organizací a spolků. No prostě typický boss, jak jsem uvedl na počátku tohoto textu. V mých očích poslušná loutka v rukou mocných, která devastovala celé odborové hnutí v nově se tvořícím režimu. Představitel jen tak velkého odporu proti mocným, který oni „lidu“ velkopansky dovolí. Za což se mu odměnili podporováním jeho popularity, která mu zajistila funkce senátora a europoslance. O něž vůbec, ale vůbec neusiloval, jak mi osobně tvrdil.