Kolébkou evropské civilizace, přesněji kulturního okruhu všelidské civilizace je antika, starověké Řecko a Řím. Křesťanství je intoxikace euroasijského západu judaismem. Vysvětlím. Křesťanské náboženství, které se začalo šířit do Evropy už v prvním století našeho letopočtu se prakticky za první tisíciletí stalo dominantním v celé Evropě. Jeho svatou knihou je Bible. A v tom je jádro pudla. Bible má dvě části. Starý a Nový zákon. V pojetí Židů přesněji Stará a Nová smlouva. Nový zákon tvoří 27 knih. Ježíšovo učení je ale obsaženo pouze v jeho čtyřech evangeliích. Ostatní knihy jsou sdělením jiných apoštolů, a jejich souputníků. Pro křesťanskou víru jsou nejvýznamnější pak texty Pavla, svatořečeného církví, který po smrti Jidáše doplnil dvanáctku Ježíšových apoštolů osobním prožitkem. Legendou o setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem. Shrnuto. Ježíšovo autentické učené je pouze a jen ve čtyřech evangeliích. Já jsem přesvědčen že i v jiných tehdejších textech, které se však do Bible nedostaly. Nový zákon je teoreticky jedinou svatou knihou křesťanského náboženství, které by se dalo pojmenovat také jako Jezu-Pauliáství.

Ježíšovo učení totiž bylo největším revizionismem judaismu v dějinách. Světovlády chtivým Židům sdělilo Ježíšovo: „Mé království není z tohoto světa“. Čímž byl judaismus pro budoucno nezvratně rozdělen podle interpretace Tóry o příchodu vykupitele.

Do křesťanské tradice byl pojat Starý zákon průběhem prvních čtyř staletí. Byly proti tomu protesty, ale moc vznikající církve je odmítla jako bludařství. Já jsem přesvědčen, že ať tento proces církev zdůvodňuje jak chce, její tvrzení jsou sporná. Ježíš sice „navazoval“ ve svých vystoupeních na starozákonní proroctví. Ovšem to lze říci i jinak. Bez nich by se Ježíš v dějinách Židů vůbec neobjevil, a tuto nejen moji tezi ať si vysvětluje čtenář jak chce.

Faktem je, že první křesťané byli Židé, stejně jako jeho první šiřitelé v sousedních, či nejvzdálenějších regionech. Tím je dáno, že do nového náboženství zakomponovali i mnoho ze svých dějin. Druhou skutečností je, že Ježíš byl odpůrcem mocnářů tehdejší Židovské komunity, takže proto musel zemřít. Židé jej z toho důvodu za posla božího nepovažují, a naopak stále čekají na naplnění „starozákonních proroctví“. Šířením křesťanství po Západě se prakticky celá Evropa po dva tisíce let seznamovala denně s historií jakéhosi etnika v západní Asii, takže nakonec Evropská kultura znala jeho historii daleko lépe, než dějiny svých regionů, či etnik, ba až národů. Řečeno jinak. Minulost Evropanů byla v jejich vědomí překryta minulostí Židů, čímž byla vykonána základní fáze k ovládnutí Evropy Židy. Poněvadž kdo ztratí svou historii, ztratí i svou budoucnost. Pozdější konsolidací národů v Evropě se sice kontinent z toho jařma vyvinul, ale v podvědomí mu mnoho z judaistické tradice zůstalo.

Nejhorší na ní je právě ono čekání na jakéhosi Vykupitele, který lidstvu zajistí skvělý boží svět. To nejenže nevyplývá z Řecko-Římské tradice, ale dokonce podlamuje kreativitu Evropanů, a tragické je, že Evropany zatahuje do sporů, které by je bez vazby na Židy nikdy nepostihly.