Když sleduji pyšné sebevědomí některých našich „komediantů“, pardon herců, s nímž se vyjadřují k současné politice, tak často přemýšlím, kde se bere v těch politických laicích veškerá ta drzá urážlivost vůči jiným názorům občanů této země. A včera jsem náhodou na internetu sledoval skeč Gotta s Bohdalovou. V něm legendární zpěvák říká herecké legendě Bohdalové, něco v tom smyslu, že ani nejtalentovanější herečka přece nemusí umět zpívat. A já si vzpomněl při tom na mého oblíbeného autora, humoristu, dramatika a spisovatele se srdcem výrazně bijícím vlevo, irského, vlastně Britského občana jménem George Bernard Shaw. Byl to fabiánský socialista, tedy revizionista Marxe, ale byl alespoň v tom směru otevřený a upřímný. Mě zaujal mnoha myšlenkami, a mimo jiné i svým hledáním způsobu řízení společnosti. Podle názoru tohoto geniálního umělce by zákony a podobná důležitá opatření měli tvořit lidé, kteří představují v tomto oboru tu nejvyšší kvalitu. On vůbec velice často ve svých hrách a textech porovnával kvalitu a dav. Já jsem dokonce byl vždycky přesvědčen, že není demokratem. On si totiž uvědomoval, že i ten největší genius je kvalitou pouze v úzkém oboru lidské činnosti a ve všech ostatních je ubohým příslušníkem davu. Je samozřejmé, že Shaw nenašel recept na řízení společnosti, a to ani ve svém Fabiánském manifestu. Ovšem tento nositel Nobelovy ceny za literaturu mě prakticky přesvědčil, že politika je obor, kde vlastně nemůže být nikdo v pozici „nejvyšší kvality“. A to by si ti naši umělečtí darmožrouti měli sakra dobře uvědomit. A mít v sobě alespoň ždibík slušnosti v tom svém chorobném exhibicionismu. Já totiž od určité doby a trvá to skoro půl století, jsem toho názoru, že základním znakem komedianta je právě ono chorobné předvádění se. Takže i ta jejich politická vystoupení podle toho hodnotím coby ubožáckou formu, a to dost zrůdnou, jak zaujmout dav. Nic víc.