Evropská Unie začínala jako rozumný projekt ekonomické spolupráce reálně srovnatelných hospodářství de jure rovnoprávných států. Až do zhroucení „tábora socialismu“ to byl spolek rovnoprávných států i de facto. Ovšem od té chvíle se EU začala rozšiřovat tempem, které neodpovídalo srovnatelné úrovni hospodářství starých členů s přibíranými. Do takového nerozvážného rozšiřování byla EU tlačena vládci USA. Ti měli k tomu zásadní důvod. Snížit konkurenceschopnost EU na světových trzích, ba možná ji úplně učinit bezvýznamnou. Bylo totiž naprosto zřejmé, že pádivé rozšiřování o „chudáky z východu“ sníží hospodářskou sílu EU jako celku. A za druhé tak nesrovnatelné ekonomiky a navíc s politickými a kulturními „nešvary“ z minulosti významně stíží nutnou jednotnost chování celku. V mých očích bylo až příliš nápadné, že v momentě, kdy se vytvořil tak nesourodý a těžko zvladatelný kolos, tak z něj vystoupila Británie. Podle mě splnila při tvorbě EU svůj úkol zadaný ji americkými vládci a za odměnu se mohla začít vyvíjet dle svého gusta.

Největší chyba a záludnost se však skrývala jinde. Bývalé evropské koloniální mocnosti se prostřednictvím EU totiž i při zmíněném sprintérském tempu rozšiřování hodlaly stát nejen ekonomickým společenstvím, ale dokonce politicky rovnocenným hráčem na globální mapě se stávajícími super mocnostmi. Řízení, ba jakékoliv spravování tak diferencovaného molochu si přirozenou cestou z toho důvodu vytvořilo nehorázně početný byrokratický aparát. A tak dneska má EU ve skutečnosti několik společnostních vrstev, ba politických tříd. Základní je třída profesních politiků, tvořená státníky a ústavními činiteli členských zemí a funkcionáři samotné EU. Druhou nejvlivnější je byrokratický aparát EU. Třetí jsou lokajové a jiní sluhové dvou uvedených nejvlivnějších vrstev z nichž nejvýznamnější jsou především dvě. Mediálně manipulátorské vrstva, a pak aktivistů tak zvaných neziskových spolků a institucí. Všechny uvedené vrstvy tvoří vládnoucí třídu EU. Ovšem tato struktura nevytvořila v EU reálnou opozici, základní to prvek rozvoje demokratických mechanismů v každém politickém subjektu.

Je zajímavé, že v rámci EU se rovněž nedokázaly konstituovat rovněž dvě hlavní, a především přirozené společnostní síly kapitalistického systému. Ve společenství ovládaných vrstev nevznikly celounijní instituce vrstvy pracujících, ba ani vrstvy podnikatelské. Obě by mohly být silnou protiváhou celé vládnoucí vrstvy EU. Jelikož ta tím pádem nemá přirozeně organizovanou opozici, ani velké hráče kapitalistických demokracií, velice rychle zbytněla v autoritativní, až diktátorskou nadvládu nad celým společenstvím. V takovém pak zákonitě musí růst rozpory, vznikat neformální síly odporu, přerůstající ve vlivné rozkladné aktivity. A co je hlavní, subjektivní zájmy jednotlivých částí vládnoucí vrstvy, ba i vlivných jedinců nedovolují reformování celého společenství. Nejsem si sice jist, jestli už se EU dostala za hranici, za níž už je nereformovatelná, ale stále víc jsem přesvědčen, že krize, které ji potkávají nedovede řešit vyjednáváním s odpůrci, kteří jsou zatím v menšině a to je podle mě pro vládce EU příliš rizikové. Čím déle budou odkládat nutné reformy, tím bude rozklad Unie rychlejší, ale především drsnější. Si myslím.