Svůj pohled na novou mapu Ukrajiny, vynucenou Ruskem prostřednictvím jeho speciální vojenské operace si dovolím postavit na axiomu, který asi málokdo zpochybní. Konstatuji, že Rusko je již několik staletí přeobrovský stát, který má tolik nadbytečného území, že si jeho vládci s ním nikdy pořádně nevěděli rady. Pokud ho rozšiřovali směrem na Západ, pak jenom tehdy, když byli napadnuti svým sousedem. Aby se od dalších útoků ochránili, tak se ve svém okolí snažili vytvářet území loajální k sobě. Řečeno jasněji ovládané takovými vládci, kteří chtěli mít raději z Ruska ochránce, než nepřítele a tak budovali své vladařství takové, aby mocnářství nezasahovalo do jejich vnitřních záležitostí. Řečeno ještě jinak, Rusko vedle sebe nesnáší otevřeného nepřítele. Loajalitu ve svém sousedství vítá, ale nevynucuje. Po cizím už neprahne, neboť na svém území má vše co potřebuje ke své existenci.

Současní vládci Ruska nelibě nesli, nesou a ještě dlouho budou nést, rozpad SSSR. Ne sice pro onu ztrátu obrovského území, kde uplatňovali svůj vliv, ale proto, že za dnešními hranicemi Ruska zůstalo minimálně 12, ale spíše více milionů Rusů. Což je další nepopíratelný fakt, který by si současní „sousedé“ Ruska měli připustit a šikanou až terorem Rusů na svém území neprovokovat Rusko.

Od rozpadu Sovětského svazu se ne Ukrajině vztah k Rusku neustále zhoršoval, až na přelomu roků 2013/2014 se zlomil v otevřené nepřátelství živené nesmiřitelnou nenávistí nových vládců, založené na zrůdné ideologii, kterou Rusové nazývají nacismem. Podle mě přesnější označení docela vtipně bylo označen za konkrétní případ schizofrenie pojmenovaný rusofrénií. Politický zlom na Ukrajině byl tehdy tak intenzivní, že vyprovokoval separatistické tendence regionů s většinou Ruského etnika.

Nová pseudorevoluční moc na Ukrajině neměla tolik zkušeností se správou státu, aby separatistické tendence zvládla měkkou silou. Tedy kupříkladu postihem nejviditelnějších vůdců, vyjednáváním s těmi, kdo by je nahradili a především „cukrkandlem“ pro „lid obecný“ v rebelantských regionech. Místo toho použila tu nejhrubší, čili ani ne policejní, leč hned vojenskou sílu. Jako obvykle akce vzbudila reakci a separatisté přijali boj, čímž bylo zaděláno na konflikt, který organicky a logicky dospěl až k dnešku.

Jen připomenu prvotní separatistická fakta. Na Krymu referendum vyhlášené Krymským parlamentem proběhlo 16. 3. 2014. Doněcká republika byla vyhlášena 7. 4. 2014, v Luhansku o několik dní později. DLR a LLR byly vyhlášeny jako svrchované země po obsazení správních sídel takto pojmenovaných „óblastěj“ Ukrajiny.

Prakticky ihned po zahájení SVO byly iniciovány a také uskutečněny rozhovory o ukončení konfliktu. V Istanbulu se jednalo a bylo dosaženo poměrné shody, v níž, pokud je veřejně známo, Rusko vůbec nemělo zájem připojit ke svému území nic jiného než Krym a Sevastopol. Nechci spekulovat, ale pokud by Ukrajina nekladla Rusku překážky pro obchod a obranu svého teritoria, tak by bylo ochotné ještě změnit i svůj náhled na Krym. Ovšem Ukronacisté opojeni Západními sliby se rozhodli pro boj, čímž SVO povýšili na válku.

Zkušenost z většiny, ne-li prakticky všech válek v dějinách říká, že skončily překreslováním map. Klan současných vládců Ukrajiny to absolutně nechce připustit. Zelenskyj neustále opakuje, že Ústava jeho státu je překážkou takového skončení konfliktu. Má sice pravdu, ale ne úplnou. Když současná moc se potřebovala zbavit násilně svrženého prezidenta Janukovyče, také dokázala „přechytračit“ Ústavu. Parlament vydal usnesení, že současná situace bezprostředně ohrožuje bezpečnost země a bylo vymalováno. V současnosti může použít stejného triku. Takže záleží jedině na tom, zda vládci Ukrajiny chtějí pořád ještě bojovat a budou třeba až do hořkého konce věřit v zázrak vítězství, nebo se „pochlapí“, zapnou selský rozum a smíří se se ztrátou území, jakou nadiktuje vítěz horké války.