Není to zas tak dávno, co vůdčí politici Katalánska vypsali referendum o odtržení této provincie od Španělska. Centrální vláda je sice napomenula, leč referendum nezakázala. Výsledek referenda politická třída Katalánců interpretovala jako souhlas s odtržením. Vláda Španělska problém řešila měkkou silou. Několik vedoucích politiků Katalánska zavřela, jiné postavila před soud a jinak stíhala.  Asi rok pak musela trpět rozhořčení Evropské politické kasty a domácí kritiku. Ovšem „lid“ Katalánska prakticky mlčel. Nepostavil se za své představitele, nadtož aby hromadně povstal. Takže. Dneska už je dávno ticho po pěšině.

Když na Ukrajině nacionalisté provedli převrat, dvě z dvaceti sedmi „óblastěj“ nebyly ochotny podřídit se nové vládě a její představitelé zorganizovali rovněž něco jako referendum s tím, že nakonec prohlásily jimi spravovanéáúzemí za svrchované politické subjekty. Novopečená vládci Ukrajiny problém řešili tvrdou silou. Poslali na obě „republiky“ centrální armádu, a začali jejich obyvatele zabíjet, ba až prachsprostě vraždit. A výsledek? Dočkali se speciální vojenské operace Ruské armády na území Ukrajiny.

Dvě země, dvojí vladařský mrav. Jedna doslova starodávná, kde mocní umí vládnout. Druhá naopak věku zdivočelé puberty, kde mocní neumí nic jiného než chrastit zbraněmi. Výsledky pak tomu odpovídají. Holt vládnout se musí umět. Už za císaře pána v říši Habsburků imperátor rovněž musel řešit problémy vládnutí. Pokud se feudálovi bouřili poddaní, tak tam musel poslat své vojáky, ale jakmile se to dotyčnému stalo vícekrát, tak mu feudum odňal. Mírným způsobem, čili nařízeným sňatkem, nebo tvrdě, konfiskací a prakticky bez náhrady. Konec konců traduje se, že i Lubomír Štrougal coby předseda vlády ČSSR pronesl rovněž základní ideu socialistického vládnutí, a to velice pregnantně, když prý řekl; musíme dělat tak, abychom nenasrali dělníky. Komínářů k tomu netřeba. Ostatně tvrdím že platí „Sieg oder Zionismus“.