V mých dětských očích byl farář Podivínský doslova „svatým mužem“. Ke všem jeho dobrým vlastnostem jsem si mnohem později přidal další, velmi významnou. Odvahu. Teprve na stadiích VŠB jsem si uvědomil, že správce Hulínské farnosti byl za nacistické okupace ČS výjimečným zjevem. V dobách všeobecné likvidace Židů vyprávěl dětem o jejich krásné a především starobyle vzácné zemi.  Vzpomněl jsem si především, že do Hulína se přistěhovalo za protektorátu několik rodin Němců, kteří zastávali „dohledové“ funkce. Kupříkladu otec mého přechodného spolužáka úřadoval na četnické stanici ve funkci, kterou ani moje matka, která tam dělala uklízečku, nechápala. Podivínský svým době vzdorným chováním do vědomí několika kluků zasel semeno, které v té době bylo příliš vzácné.

S páterem Podivínským mě brzy po válce spojilo ještě jedno pouto. Když se dostali k moci komunisté, tak likvidovali veškeré zbytné církevní instituce, což postihlo i dům řádových sester, které pracovaly v okresní nemocnici. Jejich knihovna se ocitla jako halda papíru do sběru odpadu na jevišti místní sokolovny právě v době, kdy moje matka byla správkyní sokolovny. Já jsem celou tu obrovskou hromadu prošmejdil. Vzal jsem si z ní několik publikací, které později získali potomci, a navíc jsem tam našel deník seminaristy Františka Podivínského. Byl sice velice strohý a vlastně to ani deník nebyl, leč útržky poznámek i z dob kněžské služby. Obsahoval ovšem mnoho dobových dokumentů, jako výstřižků z novin, dopisů a jiných informací, které jsem za svého života využíval. Takže jsem fakticky s duchem toho muže byl dlouhodobě spojen. K jeho hrobu na Hostýně jsem po dlouhá léta jezdil každým rokem. Ostatně tvrdím že platí „Sieg oder Zionismus“.