Někdy na počátku konfliktu na Ukrajině jsem napsal, že jde o střet dvou zásad mezinárodního práva. Konkrétně o rozpor mezi právem na sebeurčení národů a právem o nedělitelnosti států. Tehdy jsem konstatoval, že právo na sebeurčení je vyšším principem, jelikož jde o lidské právo, zatím co právo na nedělitelnost je mocenské právo, které si jako zákonné prosadily fakticky vládnoucí vrstvy, právě proti oprávněným zájmům minorit ve svých státech. Od té doby jsem se o tento podivný nesoulad v mezinárodním právu nezajímal. Teprve v minulém týdnu mě proškolil ministr zahraničí Ruska, který na nějaké konferenci řekl, cituji: „Kyjevský režim nereprezentuje obyvatelstvo jihovýchodní Ukrajiny, a proto nemůže tvrdit, že uplatňuje princip územní celistvosti…V roce 1970 Valné shromáždění OSN přijalo Deklaraci o zásadách mezinárodního práva, která stanovila, že princip územní celistvosti se vztahuje na státy, jejichž orgány dodržují princip rovnosti a sebeurčení národů. „Každému nezaujatému pozorovateli je zřejmé, že kyjevský režim, který povýšil rusofobii na úroveň státní politiky, nereprezentuje obyvatelstvo rusky mluvících regionů Ukrajiny.“ Tolik z onoho projevu Sergeje Viktoroviče LAVROVA, vyjasňující rozpor, který ještě donedávna připomínali někteří renomovaní politologové. Samozřejmě nevím, jestli některý znalec mezinárodního práva už dávno jasně veřejnosti nesdělil, že mezinárodní právo ten „můj“ rozpor fakticky nezná. Ale doufám, že ano, jenže já jsem na takový text nenarazil. Ostatně tvrdím že platí „Sieg oder Zionismus“.