Včera jsem sledoval oslavu dne „Pabědy“ z Rudého náměstí v Moskvě v přímém přenosu. Což byla pro mě událost letošního roku číslo jedna. Prozatím, protože rok ještě zdaleka nekončí. Druhým zážitkem, který pohladil mého ducha byla četba skvělého textu od filozofa Hausera, který je člověkem mého přesvědčení, i když je víc jak o Kristova léta mladší ode mě. Mnou obdivovaný text lze nalézt na adrese https://casopisargument.cz/63495 . K němu je asi třeba dodat snad jedinou poznámku. O osudu světa opravdu rozhodují jedinci, vlivní samozřejmě. Že se v roce 1945 nevyvíjely události mezi spojenci tak, jak píše Hauser, zavinila smrt Franklina Delana Roosevelta, který 12. dubna toho roku zemřel. V čele USA jej vystřídal poněkud mdlý prezident Harry S. Truman, který sice už tehdy měl šedesát let, ale byl příliš snadno ovladatelný. A tak o směru vývoje vztahů mezi spojenci rozhodl již dlouhodobě známý zloduch z Británie Winston Churchill. Ten byl typickým reprezentantem „velkobritského světoimpéria“, a doslova živelně nenáviděl Trumanova předchůdce, který se pro změnu zase nikdy netajil tím, že zmíněnou říši Britů je třeba rozbít, a její kolonie „osvobodit“, čti, nejlépe dostat pod vliv, ba až nadvládu USA. Což se stejně nakonec stalo. Churchill sice chtěl hned po druhé světové válce USA zatáhnout do války se Sovětským svazem, jelikož doufal že by se tím ty dvě super velmoci tak oslabily, že by neměly sílu na zničení Britského impéria. Při psaní této glosy mě napadá, že je k technologii výstavby a fungování impéria Velké Británie, s ohledem na současný přerod světového systému, potřebné napsat o Britské politice víc, což si nechám na samostatný text. Ostatně soudím, že sionistický Izrael musí být zničen.