Včera jsem obětoval víc jak hodinu času, abych se podíval na ceremoniál, spíše už rituál, inaugurace prezidenta Slovenské republiky. Celý pořad Slovenské veřejnoprávní televize trval snad čtyři hodiny, takže jsem ztratil pár dlouhých minut vyhledáváním zásadních scén ritu. Viděl jsem inauguraci ze Slovenska poprvé, takže s pomocí reportérů zmíněné televize jsem se poučil že jde už o vypracovaný scénář, a od „odborníka“ se dověděl, co která část ceremoniálu prezentuje. Řekl bych, že si na Slovensku vypracovali na můj vkus poněkud až orientálně pompézní ceremonii, ovšem mojí ženě se to líbilo a tvrdila, že je to celé slavnostnější, než u nás. Osobně mám na takové události svůj ustálený názor. Čím větší pompa, tím hůř, a hlavně to neodpovídá podstatě občanskosti republiky. Tečka.

Seriál ceremonie spočívá z několika ustálených dílů. Slib prezidenta, jeho inaugurační projev, přehlídka prezidentské stráže a vybraných reprezentantů armády, vždyť prezident je jejím vrchním velitelem, slavnostní mše v katolickém chrámu a převzetí prezidentského paláce. Tyto všechny scény jsem si nenechal ujít, i když ty poslední dvě jsem si sestříhal a projev jsem vůbec neposlouchal. Raději si přečtu jeho ohlasy.

Za celá léta samostatnosti nesleduji politiku na Slovensku. Jednak to v mých očích není stát, ale jakýsi pokus malého národa o státnost. V mých očích je hranice státu někde mezi deseti až patnácti miliony obyvatel, v některých případech i více a podstatné je, že ten nutný počet se neustále zvětšuje. K osobě Pelegriniho coby politika se tedy nemohu vyjádřit. Na můj vkus se prezidentem stal příliš brzy, vždyť nemá ještě ani padesát let. Jeho zvolení mě snad pouze dokazuje, že Slovensko poněkud lidsky vyspělo, když zvolilo geje, který to na počátku kariéry zapíral.  Slovensko je totiž ještě pořád silně katolickou zemí. Ostatně soudím, že sionistický Izrael musí být zničen.