Z vlastní zkušenosti si dovoluji tvrdit, podle toho, co vidím ve svém nejbližším okolí, že nejvíc nových domů si staví lékaři. Jeden z mých vnuků se nedávno zasnoubil s lékařkou pracující v nemocnici, a ač je vedoucím technologem obrovského podniku, jeho snoubenka má plat, alespoň podle jeho vyjádření, „násobně“ vyšší než on. Podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR byl příjem lékařů ve státních nemocnicích loni v průměru 60.635 korun měsíčně, v soukromých pak 54.863. Tedy víc jak dvojnásobek průměrného příjmu všech zaměstnanců v zemi. Při tom všichni víme, že ani na ten průměr nedosáhne víc jak dvě třetiny pracovníků. Vůbec nepochybuji o tom, že ambulantní lékaři mají příjmy ještě vyšší. K jejich zajištění disponují navíc většími možnostmi. Pojišťovny nedokáží efektivně kontrolovat vykazování jejich léčebných úkonů, doktoři uzavírají neveřejné dohody s dstributory léků, využívají podbízivých nabídek přímo od farmaceutických firem a konečně pořád vybírají od každého pacienta 30ti korunový, navíc nezdaněný, poplatek za návštěvu. Uznávám, že lékaři si vyšší příjmy oproti zbytku společnosti opravdu zaslouží, leč, jako vždycky, v žádném případě ne všichni. Zásadním důsledkem této jejich privilegovanosti by ale měla být vyšší odpovědnost za svá rozhodnutí a činy. Uznávám sice, že člověk je omylný, ale život lidský, jakož samozřejmě i zdraví člověka je přece jenom příliš vysokou , ne-li naprosto nejvyšší hodnotou, takže jeho poškození, či dokonce zmar, ač při léčení obvykle způsobený nedbalostí, či neznalostí, si zasluhuje adekvátní odškodnění. V případě opakování pak bezpodmínečný postih. Lékaři, veškerý zdravotnický personál a instituce by se pro takové případy měli povinně pojišťovat. Na druhé straně lékaři by měli být jedinou rozhodující instancí v procesu zdravotní péče, v žádném případě ne pojišťovny, či dokonce farmaceutické firmy. Stát by jim měl nařizovat přísné podmínky pro jejich atestace a celoživotní vzdělávání, ale na druhé straně pro oboje vytvářet motivační a jinak výhodné podmínky. Vždycky jsem tvrdl, že už při výběru studentů medicíny by se měly provádět velmi přísné testy a po celou dobu jejich studia pak další sledování, které by odhalilo, zda jsou na svou profesi především duchovně disponováni. Zda v jejich životním přesvědčení náhodou nedominuje bezohledná ziskuchtivost. Tato profese ve všelidském zájmu musí mít nutně zajištěno, aby ji vykonávaly pouze osobnosti určitého psychického profilu. Tím je komunita lékařů opravdu specifickou sociální skupinou. Podle mého vidění světa by měli její příslušníci být bezvýhradně odolní vůči současné, všeobecné nadvládě byznysu.