NEVEŘEJNÉ VĚCI STRANY VĚCI VEŘEJNÉ

Nejmenší vládní strana, Věci veřejné, uspořádala o víkendu stranickou ideovou konferenci. Demonstrovala na ní jednak svou jednotu, ale rovněž svou otevřenost vůči veřejnosti. První podivnost bylo, že ačkoliv šlo o ideologickou konferenci, straníci na ní přijali usnesení, v němž plně podpořili svého bosse v boji s policejním prezidentem. Což jenom dokazuje, že Johnovi jde o víc, než jenom o výměnu policejního ředitele. Mne nejvíce zaujalo, že místo konference bylo doslova neprodyšně uzavřeno a chráněno najatou bezpečnostní agenturou tak dokonale, že se nikdo nedostal ani do blízkosti jednacího sálu. Asi šlo o nácvik chování na dobu teroristických útoků. Dokonce ani akreditovaní fotografové se před jednáním nedostali do blízkosti delegátů. Jinými slovy, strana veřejných věcí sama o sobě není jednou z nějakých těch věcí veřejných. Velice rychle se stala nejen politickou stranou plně odpovídající polistopadové atmosféře nadvlády bohatců a podnikavců všeho druhu, ale dokonce je předčila, protože si kupříkladu u ní lze poslanecké a jiné posty jednoduše koupit vysokým sponzorským darem. Zatímco politické strany se v novém režimu transformovaly na mafiánské kliky, strana VV je ještě navíc stranou militantní, protože jednak vznikla jako instituce založená bezpečnostními agenturami, veřejnosti se poprvé představila v akci předvolebních bezpečnostních hlídek a i nyní má, jako jediná v zemi, fakticky svou milici, jako ji měla kdysi KSČ.

REPETE PRO PREMIÉRA

Věc: Dotaz na předsedu vlády.

Dne 4. 11. 2010 jsem premiérovi vlády ČR poslal e-dopis, jehož kopii pro připomenutí celého problému připojuji. Od Úřadu vlády, prý z premiérova rozhodnutí, jsem v zákonem stanovené lhůtě dostal vyrozumění že, cituji: & má stížnost na nemocniční poplatky byla zaslána na ministerstvo zdravotnictví, konec citace.

Konstatuji, že došlo k velkému, ale opravdu velikému nedorozumění. Já jsem premiérovi, ani nikomu jinému z Úřadu vlády, neposílal žádnou stížnost. Poslal jsem dotaz. Dotaz týkající se připravenosti podkladů pro jednání vlády, za něž nese premiér, eventuálně Úřad vlády, přímou odpovědnost. Pro upřesnění proto i toto současné své podání jako dotaz formálně označuji a otázku navíc jasně formuluji.

Ptám se, pane doktore Petře Nečasi. Měla vláda pro projednávání regulačních poplatků v nemocnicích jako součást připravených materiálů analýzu jejich sociálních dopadů?

Stanislav Hošek

s.a.hosek@tiscali.cz

Český TĚŠÍN

10. 12. 2010

PODEPSÁN: PROFESOR BORIS HYBNER, KLAUN

Včera jsem se vysmíval pražským intelektuálům. Nic mi neposkytlo lepší opodstatnění mého názoru, než fakt, že jsem pod peticí odporu proti vládnoucí koalici v Praze našel mimo jiné i slova citovaná v titulku tohoto textu. Spojení slov profesor a klaun je v mých očích dvojnásobným příznakem doby. Za prvé je fraškou politickou, ale především průkazem degradace vysokoškolského vzdělání. Nikdy jsem se netajil tím, že nepovažuji společenské vědy od ekonomie po politologii, za skutečné vědy. Vím, že v tom chápání nejsem osamocen ale jsem ochoten uznat mínění některých odborníků na vědeckou metodologii, že mnou zpochybňované obory jsou jakési měkké vědy, zvláště tehdy, když používají kritického myšlení a objektivizačních důkazových technik. Takže jsem ochoten za určitých okolností uznávat za vysokoškolskou kvalifikaci i vzdělání v některých humanitních oborech. V žádném případě však nikdy neuznám za vysokoškolské vzdělání absolutorium uměleckých škol. Ty výtvarné jsou v mých očích maximálně lepšími učňovskými učilišti, hudební pak osobnostním přebíráním vědomí mistrů. Herecké a podobně nejsou ničím jiným, než vytvářením partiček kamarádů, kteří se pak vzájemně podporují, veřejně popularizují a jeden druhého chválí a to dokonce z pozice jakési vysokoškolské odbornosti. A podotýkám, že tento názor nemám teprve od doby, kdy jsem na internetu našel vysokoškolský kurs v USA pro striptérky.

JEDEN Z MÝTŮ PRAŽSKÝCH INTELEKTUÁLŮ

Vedlejším produktem odporu proti koalici na metropolitním magistrátu v provedení některých zmanipulovaných pražanů, byla hypotéza mnohých pražských intelektuálů, že šlo o projev politického souboje mezi havlijány a klausiány, čili střetu mezi politickými moralisty a pragmatiky. Mýtus o jakémsi střetu dvou Václavů v polistopadovém politickém prostoru celé ČR, je ovšem pouze hrou pro prostý lid, kterou mu předvádějí právě vedoucí pražští intelektuálové. Na tomto místě musím jenom připomenout, že zásadně rozlišuji mezi intelektuály a inteligencí. Ta druhá skupina se vyznačuje pracovní metodou kritického myšlení a není nutné, aby měla vysokoškolské vzdělání. Ta druhá je vesměs grupou sebestředných a rádo se předvádějících, vysokoškolsky vzdělaných služebníčků každé moci, dneska sociology výstižně nazývanou obslužná elita kapitálu. Pimprláda o střetu dvou V vznikla na základě chiméry o mravní velikosti koktevého Vény v roli disidenta za nadvlády KSČ. Ti, co jej ale dobře znali, věděli již tehdy, že veškeré jeho disidentství má jenom dva a navíc příliš pokleslé zdroje. Prvním byla nenávist k režimu, který jeho rodinu zbavil majetku a tak Václavu Havlovi znemožnil žít jako příživnický rentiér, který by si konstruoval absurdní svět svých divadelních nicotností. Druhým pak byl komplex obtloustlého, zrzavého chlapečka z lepší rodiny, se kterým si nikdo nechtěl hrát, takže si umínil, že jim jednou ukáže zač je toho loket. V disentu pak našel ideální prostředí pro své čachry a manipulace, což umožňuje každá nelegální činnost. Svou pravou tvář jednoznačně odhalil ve státnické funkci, na kterou bohužel nikdy nedozrál. Lid byl pro něj okamžitě pouhou masou zbožňovatelů a své údajné svědomí nadřazoval nad právo, jako by bylo sdělením samotné vůle boží. Vrcholem jeho zvrácenosti bylo vyzvání nemocnějších světa ke všem velkým válkám této etapy globálního světa. Bisexuální Venca byl zase od počátku uznáván galerkou pražských intelektuálů jako skvělý technolog moci. Jako doslova učebnicová ilustrace machiavelismu. Zase ale platí, že ti, co jej dobře znali, velice dobře věděli, že se hned v prvých listopadových dnech zavázal tehdy se rýsující jediné globální mocnosti světa, že naši zem zatáhne pod její nadvládu. Žádný souboj dvou Václavů nikdy neexistoval. Jenom si ti dva docela živelně obsadili různé sektory společnostního prostoru, v nichž se velice dobře doplňovali v jediném záměru celého polistopadového zvratu, kterým bylo dostat lid tohoto regionu do područí největší globální moci dějin, největší to totality celé lidské historie.

REVANŠISTICKÁ DIKTATURA

Polistopadová moc zneužila všeobecné euforie veřejnosti k činům, které si naprostá většina lidí obou nejpočetnějších národů v zemi vůbec nepřála. Podvodně až podle, tyto změny označovala za reformy, i když šlo ve své podstatě o naprostý systémový převrat ve všech sférách celospolečenského života. Od samého počátku ani jedno ze zásadních opatření měnících právo, politický režim a hlavně hospodářskou základnu v zemi, si nenechala od veřejnosti schválit nějakým aktem všelidové vůle. Naopak se sobě vlastní zvrhlostí, za jakési vyjádření vůle lidu zvráceně neustále vyhlašovala tezi, že volby ji opravňují ke všem změnám. Dokonce každý projev skutečné vůle občanů vydávala za snahu zvrátit vývoj zpět do minulého režimu a zpochybňovala jako nepřípustný odpor vůči zvoleným zastupitelům, coby jediným opravdovým zástupcům vůle lidu. Nová moc zformované třídy profesionálních politiků v polistopadové době minimálně:

Jako vládnoucí moc si přivlastnila veškeré bohatství národa a nakládala s ním, jak chtěla.

Její ústavní činitelé dodneška sami sobě schvalují jak příjmy, tak imunitu a jiná privilegia.

Úzká skupinka těchto politiků rozbila stát, aniž se alespoň formálně zeptala veřejnosti.

Novému státu nadiktovala Ústavu, navíc ne moc podařenou.

Schválila si volební zákony, které vytvářejí pro ně výhody až privilegia.

Státu vybrala nepřátele i spojence a začlenila zem do útočného vojenského paktu.

Po celou dobu hospodaří s veřejnými fondy záměrně tak, aby celý veřejný sektor dostala pod správu   soukromého sektoru.

Většinou se při schvalování veškerého právního řádu s opozicí vůbec neradila.

Jen tyto skutečnosti mne opravňují k tvrzení, že ČR v polistopadové době byla po celou dobu pod mocenskou kuratelou autoritářského politického režimu. Nynější vláda, která dokonce již ve sněmovně zakazuje opozici mluvit, nastoupila pak na cestu otevřené diktatury. Troufám si tvrdit, že v ČR od samého počátku jsou vlády fakticky sdružením mafiánů a ta dnešní už je bandou bezohledných gangsterů.

ZASMRÁDLOST POLITICKÉHO SYSTÉMU SE ŠÍŘÍ OD ÚSTAVY

Minulý týden jsem se věnoval především myšlenkám o současném politickém systému. Jsem přesvědčen, že byl v naprosté většině svých pravidel veřejnosti vnucen lidmi, kteří si po listopadu 1989 usurpovali moc, jíž se pohlaváři KSČ zbavili bez boje. Polistopadová moc dostala v převratové euforii od veřejnosti nepopíratelně oprávnění zbavit Ústavu ČSSR článku o vedoucí úloze strany. Všechno ostatní, počínaje zrušením Lidových milic a jejich nahrazení bezpečnostními agenturami, už prováděla nová moc bez odsouhlasení svrchovaným nositelem moci, čili v režimu kontrarevoluční neboli revanšistické diktatury. Veřejností neměla schválen žádný krok v oblasti práva, hospodářství, či celospolečenského prostoru. Vrcholem diktátu nové moci bylo schválení Ústavy v režimu státotvorné nouze, čili při rozpadu federace. Šlo totiž teprve o pracovní návrh k diskusi. Zákonodárci, tehdy navíc jakési druhé ligy, sami sebe povýšili na jediné ústavodárné shromáždění nového státu a jemu vnutili Ústavu stejným způsobem, jako kdysi Čechům darovalcísař pán Ústavu, kterou lid nazýval oktrojírkou. Na základě nedokončeného návrhu, který je dodnes platnou Ústavou, se zformovala vrstva profesních politiků, která zastupitelskou demokracii zdeformovala na polyarchii. Právní řád, který tato fakticky nová mocenská třída ve svém revolučním zápalu začala tvořit, vyprodukoval pak vrstvu finanční oligarchie. Personální unie obou skupin vytvořila dokonale pevné korupční pletivo, vytvářející z politických stran mafie a z celé politické soutěže bezohlednou až surovou bitku nikoliv o proklamovanou službu veřejnosti, ale o zprostředkovanou moc, ze které se vytvořila současná trvalá nadvláda.

HLUBŠÍ SMYSL TELEVIZNÍ HRY O MINULOSTI

Veřejnoprávní, tedy Česká televize, je nejvlivnější politickou silou v zemi. Jelikož se životní realita v posledních letech rapidně horší, o to víc se ji ČT na všech svých frontách snaží alespoň relativně vylepšovat. Doposud jí k tomu dobře sloužilo srovnávání s jednobarevně líčenou minulostí. To ovšem nemůže vydržet do nekonečna. Pamětníci se totiž stejně nedají ohloupit přitroublými horory a thrillery ČT o době nadvlády KSČ a ti, kteří tu dobu nezažili, ti se stejně o minulost, ve stále drsnější přítomnosti, až tak moc nezajímají. Jelikož se v současné propagandě už nevystačí se sváděním dnešních špatností na minulost, museli se jako viníci začít hledat špatní lidé ve veřejných funkcích. Tím se chce oddálit, aby většina veřejnosti konečně dospěla k poznání, že vinu za všechno nenesou lidé, ale především systém. Do zmíněné, vyšší politické hry ČT zapadají i mediální hrátky kolem veškerých letošních voleb, které byly zaměřeny na zlé politiky jenom proto, aby se zakrylo, že špatným je politický systém zastupitelské demokracie, v té formě, do které po listopadu vykrystalizovala. I po volbách pokračuje ČT ve stejné propagační technologii a produkuje mimo jiné jakési trapné napodobeniny nedávných barevných revolucí z Ukrajiny a dalších zemí Východu, dokonce i proti vítězům voleb. A to jenom a jedině proto, aby veřejnost zmanipulovala idejí, že současný politický systém u nás napraví nové tváře. Tvrdím, že nenapraví. Jestliže jsem po analýze polistopadového vývoje dospěl k názoru, že současný stav zastupitelské demokracie je už nereformovatelný, pak to znamená přistoupit ne k reformě, ale k revoluční změně. Pokud chceme, aby taková změna proběhla nenásilně, je nejvyšší čas ji uskutečnit v tomto volebním období. Každé další zákonodárné období totiž zvyšuje šanci současné vrstvě formující se vrchnosti k tomu, aby povyšovala svou politickou moc na trvalou nadvládu. Již v současném mandátním období poslanecké sněmovny polistopadový autoritativní režim jasně začal přerůstat v diktátorský, viz přijímání zákonů podporujících rozpočet. Pohodlná většina vládní koalice skýtá příležitost tuto diktaturu dokonce začlenit do právního řádu země. Logicky ale každá akce moci vyvolává reakci veřejnosti. Pokud se její reakce oddaluje, bývá o mnoho horší.

MÝTUS NOVÝCH TVÁŘÍ V POLITICE

Dalším důkazem pro tvrzení, že v podhoubí až podezřele intenzivně medializovaného odporu vůči koalici na magistrátu v Praze jsou havlijáni, spočívá v hlavním principu, který pískající demonstranti prosazují. Chtějí na magistrátu nové tváře. Odpovídá to Havlově kýčovitému pojetí politiky, povyšující morálku vládců nad společensko-ekonomické podmínky celého systému. Což je pokleslým projevem spasitelského komplexu. Víra v nápravu politického systému vstupem nových tváří je lidsky naivní a politicky hloupá. Už dávno platí, že u starých tváří alespoň vím, co mohu očekávat, u těch nových to nejenže nevím, ale zkušenosti ukazují, že na vysokých funkcích si každý chce nahrabat. Takže kdo se již obohatil natolik, že se dostal v dnešním žargonu za vodu, v budoucnosti už nemusí být ani tak chtivý. Politickou hloupost víry v nové tváře v politickém systému ČR dokonale vyvrátila praxe minulých dvaceti let. Systém zastupitelské demokracie byl vygenerován lidmi, kteří se po listopadu dorvali k moci, jíž se vzdala KSČ. Celých následných dvacet let dělali všechno proto, aby jim už nemohla být odebrána. Veřejnost se navíc na četných osobních příkladech mohla dávno přesvědčit, že každá nová tvář, která se chtěla zásadně proti systému vymezit, byla z mocenských struktur vytěsněna, nebo se nakonec nechala systémem spolknout. Dneska je už v naší zemi politický systém natolik pevný, že je už nereformovatelný. Chtít měnit politiky je tedy pouhým zákulisním trikem skutečné moci, aby odvedla lidovou nespokojenost do mocensky zvládnutelného kanálu. Řiditelé pražského vzepětí lidu jako obvykle svedli poctivě míněnou iniciativu odporu na scestí, aby fakticky upevnili současnou moc.

VČEREJŠÍ HRA NA OBČANSKÝ ODPOR V PRAZE

Včerejší pražské události byly jednoznačně vygenerované masivními mediálními hrátkami kolem politických jednání o obsazení magistrátu v Praze. Daly by se pohodlně zpochybnit prostou otázkou. Kde byli všichni ti uřvaní manifestanti za demokracii, když po volbách do sněmovny vítězná strana byla okamžitě vyřazena z jakýchkoliv jednání o vládnutí dohodou, určitě připravenou již před volbami, tří poražených stran?! Jenže problém se rozrostl natolik, že by bylo namístě všimnout si některých dalších aspektů celého problému výsledků voleb v metropoli, ba dokonce se pokusit o některá zobecnění realizace zastupitelské demokracie. Proto se k němu ještě několikrát vrátím. Včerejší projevy rádoby naštvané ulice ale nejsou pro mne ničím jiným, než z hlubokého zákulisí mocenských kruhů zkušeně řízené obdoby barevných revolucí, aplikované v několika východních zemích Evropy v minulých letech. Řečeno natvrdo, jde o snahu určité vlivové skupiny zasahovat do demokratických voleb údajným občanským odporem. Ve skutečnosti ale nátlakem davů zmanipulované ulice. Bez výjimky jsou vedeny ve prospěch TOP09, což bezděčně prozrazuje jejich skutečné říditele, jimiž jsou politické síly obecně nazývané havlijáni. K tomu lze pouze poznamenat, že Hitlerovy aktivity začínaly velice podobně.