Chce-li si občan uchovat svobodu, nesmí věřit ani informacím, nadtož komentářům českých médií. Ta již poklesla natolik, že zatajují všechny informace, nepříjemné pro mocné, jako tomu bylo za nadvlády KSČ, ale navíc si vyloženě některé zprávy vymýšlí. Když se provalí jejich lživost, tak je někde v pozadí dementují. Většinou však na nich nic nemusí měnit, protože události se řítí takovou rychlostí, že teprve dneska jsou opravdu nejstarším artefaktem včerejší noviny.

Dvoupremiérská vláda dělá zatím pouze bu, bu, bu. Neodvažuje se dosud do parlamentu předložit jediný koncept reformy. Zatím nadpremiér Kalousek pouze ministrům nadiktoval šetřící dietu s konkrétními dávkami úspor a ti veřejně vyhrožují, kde všude budou proto škrtat. Jak je ale vidět, vláda ve věci samotné neučiní jediný konkrétní krok, dokud neproběhnou senátní a komunální volby. Zbaběle čeká na jejich výsledek, i když ten její počínání nemůže fakticky nijak ohrozit. Kdyby i nakrásně ODS, ba celá koalice, nezískaly jediný senátorský post, tak budoucí senát vůči sněmovně nic nezmůže. Nanejvýš oddálí přijetí antilidových zákonů. Senát pod eventuální nadvládou opozice sice bude vracet sněmovně antisociální návrhy zákonů, ale ta je pohodlně svou obrovskou koaliční většinou převálcuje, ba dokonce si může dovolit ten přepych, že některý její poslance bude hlasovat jinak. 

Izraelská vláda konečně spustila web veřejné diplomacie. Inzerovala vznik již delší dobu a v reklamě na něj žádala své občany, aby podpořili jeho smysl a tedy vládní záměr – zlepšovat image země a tím vytvářet ve světě prostředí příznivější pro politiku své vlasti. Bylo mi od počátku divné, proč vláda tak dlouho předem mluví o svém záměru, aniž jej uskutečňuje. Teprve nyní se mi to objasnilo. Netanjahuova vláda asi usilovně po světě hledala pár darebů, kteří by se zaprodali a celý projekt svou světovou proslulostí podpořili. Vedoucí role bandy konfidentů se ujal expremiér Španělska, Aznar, který obhajoval jak válku v Afghánistánu, tak v Iráku. Do party získal i veterána humanitárního bombardování Havla, známého ve světě svou krvelačností již od dob Evropské zrady Srbska. Proč se análistou Izraelské vlády stal Aznar nevím a ani mne to nezajímá. Proč je jím Havel, vím již víc jak třicet let. Již jako disidenta jej za předního vůdce odporu a dokonce za eventuálního budoucího prezidenta Československa, vybrala Izraelská tajná služba Mosad. Svůj návrh v nadnárodních antikomunistických kruzích zdůvodnila celkem lapidárně. Havel nemá potomky, takže při jeho stíhání vládní mocí, nebude nikdo jiný postižen. Neargumentovala tedy žádnými vůdcovskými a jinými schopnostmi, které vedení disentu, nadtož budoucí vrchní ústavní činitel, potřebují. Naopak. Tajná služba přece od samého počátku potřebovala jen figurku, se kterou se bude dobře manipulovat. Havel v roli prezidenta již mnohokrát poskytl podporu starému Izraeli i tomu novému, jímž jsou v očích určité části světa USA. Proto ani nyní nemohl zůstat v pozadí. Zvláště když motem celé kampaně nově spuštěného webu Izraele je: Za Izrael nazíraný ve světě nejméně tak, jak je oblíben v USA.

Celý příspěvek →

Bez ohledu na to, zda někteří přemýšlivci pochybují o existenci neoliberalismu a jiní jej uznávají jenom v politice, dosavadní praxe jejich vládnutí – a to nejen v ČR – odhalila jednu podmínku nutnou, leč ne postačující, k udržení jejich nadvlády. Stanou-li se vyznavači bezbřehých svobod vládnoucí skupinou, potřebují k udržení své převahy, aby jejich ideologii individuální svobody přijala většina společnosti. Pak si může vyvíjet opoziční aktivity, jaké chce. Jen když je odpor vůči vládnoucím rozdroben do mnoha dílčích skupin, iniciativ, aktivit, sdružení, hnutí a já ani nevím, jak je všechny ještě klasifikovat. Mocní naopak jednotlivá zrnka odporu vůči sobě často zdánlivě uznávají, ba někdy i tajně podporují, jen když proti vládní moci stojí osamocena. Nesmí se však sjednotit ke společné akci. Každé sjednocování je podle demagogie liberálů všeho druhu ohrožením svobody, smrdí komunismem a tedy nepřijatelné. Jen díky tomuto přístupu k iniciativě lidu se neoliberálům, čti liberálům globálního světa, daří udržovat si své vládnoucí postavení. 

Hovořit o všelidské rovnosti je rudým hadrem pro pravicové bejky. Pokud někdo v současnosti už pochybuje o rozdělení politiků, ale i občanů na pravicové a levicové, jejich vztah k rovnosti je spolehlivým lakmusovým papírkem, který je ještě pořád bezpečně odlišuje, ať o sobě vypráví cokoliv. V průběhu historie vrchnost, panská třída či kterýkoliv jiný vládce nikdy neuvažovali o občanské rovnosti, nadtož o rovnosti všech lidí. Teprve občanské revoluce přinesly ten pojem do politiky, a to jenom proto, že si pod ním přestavoval každý, co chtěl. Podle otců zakladatelů USA se lidé pouze rodí jako sobě rovní a podle revolucionářů Francie si zase jsou lidé rovni pouze před zákonem. Již tehdy sice existovali naivkové, kteří hovořili i o sociální rovnosti, ale na jejím výkladu se nikdy neshodli ani oni, nadtož aby se sociální rovnost stala alespoň obsahem politického diskursu. Liberálové jakékoliv názory o rovnosti stroze odmítají pod korouhvičkou pravdivé zkušenosti, že lidé jsou přece přirozeně různí. Z čehož vyvozují, že si nemohou být proto rovni. Jako obvykle ale pouze vypočítavě zaměňují termíny. Podsouvají zastáncům rovnosti smyšlenku, že chtějí, aby lidé byli stejní. Není se co divit tomu, že především politici, kteří se dorvali k moci a bohatci, kteří si usurpují společně vytvořený majetek, považují jakoukoliv zmínku o rovnosti za třídně nepřátelskou. Osobně tvrdím, že hlavním smyslem politiky je co nejvíce vyrovnávat nerovnosti, které vznikají přirozenou nestejností lidí. Tato teze je ale příliš obecnou a tak se kupříkladu ptám zastánců rovnosti před zákonem, proč jen ona? Odpověď je nasnadě. Protože zákony tvoří zastupitelé bohatců a ostatních mocných jen v jejich nejvyšším zájmu. To je důvodem, proč pravicoví exponenti tak vehementně odmítají všechny snahy občanů o rovnost v tvorbě zákonů, jimž se všichni musí podřizovat. Elita bohatých, vlivných a mocných zásadně tedy nedovoluje občanskému společenství podíl na vytváření politických pravidel, čti, faktické rozhodování o sobě, což nazývá parlamentní demokracií, již vydává za nedotknutelnou.

Žádná ze stran sponzorovaných Bakalou nevyhrála volby, leč ve svém protilidovém spolčení přesto sestavily vládu, samy sobě daly ve sněmovně parlamentu důvěru a vyhlásily vládní program. Koaliční trojka v něm prohlásila své vládnutí za vládu rozpočtové odpovědnosti, práva a boje proti korupci. Podle prozatímních indicií ovšem jde o spíše program sociální tyranie, posílení zákonnosti v zájmu bakalovských bohatců či zaměstnavatelů a konečně rozšíření právních možností korupce, čili její mnohem širší legalizace pro nejbohatší sponzory a jejich lobbisty. Takový je zatím projekt vládnutí v šestém volebním období. Jaká bude realizace, to ukáže čas. Ale osobně si nemyslím, že se v něm ukáže nějaká síla, která by antilidové spiknutí nejbohatších elit s úslužnými zvolenci, něco na vyprojektované diktatuře koaličních stran změnila.

Nejvyšší boss instituce dozoru nad Ústavou se nechal slyšet, že snížení platů ústavních soudců je ohrožením ústavnosti. Cynická drzost toho staříka, který již dávno měl být v důchodu a žít pouze z něho, nemá v této zemi příliš mnoho podobných. Při tom je faktickou pravdou, že největším ohrožením ústavnosti v naší zemi je především sám Rychetský, který si už zákon o Ústavním soudu ušil na svou osobu, protože v naší zemi chtěl hrát roli českého papeže. Jeho pracovní hypotéza o Ústavním soudu, podle níž ÚS má pravdu, i když ji nemá, je totiž největší zvráceností celé naší polistopadové demokracie, v níž si partička, vesměs staříků, hraje na jediné nositele zákonnosti a jejich náčelník si pak přisuzuje až papežskou neomylnost. Od samého vzniku ÚS považuji tuto instituci za popření demokracie jako vlády lidu. Každý, kdo si uvědomí, že posledním rozhodcem o legalitě, zákonnosti ba i ústavnosti má být jediný suverén – lid, musí náš ÚS považovat za minimálně autoritářský spolek, ne-li dokonce o diktátorskou kliku. Na tomto místě se sluší připomenout, že původní ústava revoluční Francie obsahovala princip, v němž všelidové referendum mělo právo veta k jakémukoliv zákonu. Lehce si tedy každý může změřit, jak daleko je současná demokracie od jejího původního občanského ideálu. Ideálem je nadřazenost všelidového referenda nad zákonodárci, zatímco u nás zákonodárcům diktuje jakási nevolená parta právníků.  

Příjmení současného premiéra je příznakem éry, kterou on osobně nastoluje. Mně však navíc neodbytně připomíná Himmlera. Vystupováním, výchovou, pedantností a v neposlední řadě celkovou fyziognomií. A když si vybral dokonce za poradce Jocha, tak už o tom přirovnání vůbec nepochybuji.  

Ve vládní šetřící dietě se nejpopulárnější ministr vnitra polistopadové éry nechal slyšet, že z policie odejde několik tisíc lidí. A z vlastního rozhodnutí dokonce, protože jim budou zkráceny platy. Jen on dobře ví, že je budou později najímat soukromé bezpečnostní agentury, jež budou pozvolna v této zemi přebírat i policejní povinnosti. Naplňuje se tak jedno ze základních dogmat neoliberalismus – zmenšit stát. Přesněji ani ne tak zmenšit, ale zprivatizovat jeho základní role. John tak ve vysoké státní funkci plní závazky, ke kterým se, vůči svým sponzorům, zavázal ještě jako soukromá osoba. Aby se z nich nemohl vyvléct, je bezprostředně hlídán ministrem Bártou, stínovým vlastníkem jedné z velkých bezpečnostních agentur přímo v metropoli. Z počátku se o tom vědělo jen ve vládě, ale nyní si to již cvrlikají vrabci na střeše, že John řídí ministerstvo vnitro podle rozkazů vrchního velitele VV Bárty.