Pokud je klíčovým slovem liberálů všech odstínů svoboda a stěžejním pojmem všech konzervativců zase minulost, pak veškeré ideály socialistů lze vyjádřit kategorií rovnost. Liberálové ale rovnost považují za tak velké ohrožení individuálních svobod, že guru neoliberálů ji bezostyšně označil za cestu do otroctví. Pro všechny konzervativce je pak rovnost dokonce přímo zločinem. V těchto sociálních pozicích je tak skryta celá nesmiřitelnost ve vývoji lidstva. Celá prozatímní historie civilizace je totiž pouze dějinami ovládání jedněch lidí jinými. Paradoxně pak ve všech případech ovládala početně mizivá menšina obrovskou většinu. Tuto absurditu od samotného úsvitu dějin mocní odůvodňovali tvrzením, že jsou zástupci vůle či správci majetku bohů, ba dokonce jejich potomci. Zatím co skutečnou pravdou bylo, že se jim pouze podařilo do svých rukou soustředit většinu bohatství tehdejších společenství. Tento systém celkem dobře fungoval několik tisíciletí. Problémy přinesla až poslední tři staletí. Lidské poznání nezvratně dokázalo, že nikdo z lidí nemůže být potomkem bohů, nadtož správcem jejich majetku. Nezvratně bylo prokázáno, že veškerá nadvláda byla a je dosud, umožněna především, ne-li dokonce jenom, nahromaděním bohatství v rukou maličké skupinky lidí. Právě ti se proto cítí ideou rovnosti přímo ohroženi. Nedovedou si ani představit, že by bohatství mělo být rozděleno rovnoměrněji, nadtož naprosto stejnoměrně, mezi všechny lidské bytosti. Přišli by totiž o svou jedinou výhodu a tím faktickou podstatu privilegovanosti. Jenže lidé jsou si opravdu rovni, rodí se se stejnými oprávněními na existenci. Tisíce let trvalo, než se podařilo ovládaným, bezmocným, neprivilegovaným, utlačovaným, vykořisťovaným ba až zneužívaným, vybojovat si alespoň rovnost před zákony. Ale to jenom proto, že ony zákony tvoří pořád ovládající, mocní, privilegovaní, utlačovatelé, vykořisťovatelé až násilníci. Jak dlouho asi bude ještě trvat, než si obrovská většina vybojuje rovnost s těmi všemocnými?!

Jenom pro pořádek připomínám, že mezinárodní trestní právo zná prakticky čtyři zločiny proti míru. Jsou jimi válečné zločiny, zločiny agrese, zločiny proti lidskosti a genocida. Jsou složitě definovány a ještě složitěji interpretovány. A v reálné politice byly dosud vždycky využity, ne-li dokonce zneužity, pouze vítězem vůči poraženému. A to ještě neúplně. Dodneška kupříkladu žijí ve světě, dokonce i v Evropě, příslušníci států poražených v poslední světové válce, kteří se dopouštěli genocidy, či zločinů proti lidskosti a ani nezačali být stíháni. Je tomu právě týden, co právnička Polly Higginsová zahájila kampaň za to, aby Mezinárodní trestní soud uznal pátý zločin proti míru. Tím zločinem je ekocida, čili ničení přirozeného světa. Naprostá většina států má samozřejmě zákony na ochranu přírody, divočiny, venkova a podobné. Podle nich může být každý člobrdík sankcionován za utržení vzácné květinky, či nechtěné zabití i pouze jednoho exempláře vymírajícího druhu fauny. Ale mamutí korporace ničící celé ekosystémy, jsou prakticky pořád nepostižitelné, či trestány spíše symbolicky. Současné mezinárodní právo doslova zuřivě stíhá poškozování soukromého majetku jednotlivců, ale v ničení společného majetku je jaksi nedůrazné. Pokud se vůbec někdo rozhoupe ke stíhání, dobře zaplacení advokáti nadnárodní společnost u soudu z obvinění vysekají. Když i nakrásně soud korporaci nakonec uzná vinnou, tak ji odsoudí jen k pokutě, která je sice vyměřena dle zákona, leč, v porovnání s jejími zisky, představuje pakatel. Není se co divit, vždyť zákony pro parlamenty připravují většinou právníci nadnárodních firem, coby jediní experti, či si jejich projednávání, proti názorům ekologických iniciativ, pohlídají v parlamentech svými lobbyisty. Polly Higgins uvádí, že ekocida je jen výjimečně úmyslným trestným činem. Vesměs se totiž jedná o vedlejší důsledek jiných činností. Zmiňuje příkladně hromadění plastů v Karibském moři, devastaci ekosystémů v Kanadské Albertě při těžbě živičných písků, či masivní znečišťování delty Nigeru ropnými korporacemi. Cílem uznání ekocidy za zločin proti míru, by mělo být nahrazení sankčních pokut povinností napravit škody. Korporacím by se tím zvýšily provozní náklady natolik, že by jejich podnikání přestalo být smysluplné. Ředitelé firem nebo politici by mohli být navíc i nadále stíháni jako jednotlivci. Byl by to další nový prvek v mezinárodním právním vědomí. Přímý důsledek širšího chápání rovnosti před zákonem. Doslova vyšší to kvalita ochrany majetku. Povýšení ochrany všelidského bohatství minimálně na roveň ochrany soukromého majetku jednotlivců.

Před několika dny Richard Dawkins a Christopher Hitchens oznámili, že požádali právníky, aby připravili žalobu proti papeži. Právník Geoffrey Robertson, k tomu v deníku Guardian ihned napsal, že přední klerici celá léta chránili pedofilní kněze tím, že zapřísahávali jejich oběti, aby všechno tajily. Tím církevní papaláši umožnili pachatelům pokračovat v činnosti s dětmi, čímž se dopustili trestného činu napomáhání a spoluúčasti v sexu s nezletilými. Vzhledem k tomu, že vše probíhalo ve velkém měřítku, jde o zločin proti lidskosti uznaný Mezinárodním trestním soudem. Jelikož je prokázáno, že jde o všeobecný postoj Vatikánu, za nějž je osobně zodpovědný Ratzinger již od dob kdy byl kardinálem, může se stát, že nyní, kdy je papežem Benediktem XVI., může být při své zářijové návštěvě Británie zatčen a postaven před soud, pokud se jmenovaným právníkům podaří dostat k tomu soudní příkaz. Považuji tento akt za dosud největší obrat v dějinách mezinárodního práva. Konečně mohou i ti nejníže postavení hnát k trestní odpovědnosti persony naprosto nejvyšší, dokonce ty, které se od nepaměti považovaly za zástupce boží na Zemi a mají dodnes tu drzost, že si pro sebe osobují specielní – tak zvané kanonické právo. Což v praxi znamenalo, že mocní, kteří celá staletí vykonávali nadvládu nad veškerenstvem, nebyli právně posuzováni podle pravidel, která v podobě občanského práva vnucovali lidu, nad nímž vykonávali svou moc. Snad je to počátek nové éry, spočívající v reálné rovnosti před zákonem. Možná že konečně přichází doba, kdy již nejmocnější nebudou moci páchat i ty nejhnusnější zločiny, zatím co jejich poddaní budou trestáni za každou maličkost.

Je všeobecně známo, že disidenti, bojující proti nadvládě KSČ, celou svou aktivitu založili na politice dodržování lidských práv. Přesněji, požadovali, aby vedení strany a státu dodržovalo mezinárodní smlouvy o lidských právech a občanských svobodách. Konkrétně pak ty, vyjádřené v dokumentu nazvaném Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, který za nebývalého mediálního humbuku, spolu s 33 nejvyššími představiteli zemí Evropy, USA a Kanady, podepsal 1. 8. 1975 v Helsinkách rovněž tehdejší generální tajemník a už i prezident ČSSR Gustáv Husák. Ještě v loňské televizní připomínce tohoto výročí se holedbali někteří z disidentů, že tábor Sovětského svazu tímto podpisem vypustil z láhve džina, který za necelých patnáct let celý tábor míru a socialismus rozložil. V současné době vznikají dvě nové a velké iniciativy v prohlubování lidských práv. První spočívá v prosazení nového, již pátého principu zachování míru, kterým se definuje zločin ekocidy, čili ničení životního prostředí většího rozsahu jako zločin proti míru. Druhá iniciativa je konkrétnější a spočívá v obžalobě papeže za skrývání a ochranu katolických kněží, kteří se dopouštějí pedofilie. Druhá z iniciativ zahájená dvěma britskými právníky má mimo jiné konečně uvést v realitu veškeré současné deklarace, tvrdící, že jsme si všichni před zákonem rovni. Velice se těším na to, až Havel a jeho klan budou podporovat žalářování Benedikta XVI, či třeba Obamy za zničení celých ekosystémů v Iráku či Afghánistánu, ke kterým jako vrchní velitel agresora vydal rozhodující rozkazy.

Byl jsem dost ostře napaden za text ze dne 10. dubna. Oprávněně, minimálně proto, že alespoň v době hlubokého smutku v něm nerespektuji tradici naší kultury, jež říká; o mrtvém jen to dobré. Kdybych byl novinářem, tak by mne od prvé chvíle zajímala odpověď pouze na dvě otázky. Za prvé, zda je v pravidlech mezinárodního letového provozu povinností služby letového prózu daného letiště pilotovi přistání zakázat, či jenom doporučit odklon na jiné letiště. A za druhé, kdo je v případě vládního letadla nejvyšším velitelem a tedy posledním, kdo s konečnou a neodvolatelnou pravomocí rozhoduje. Je to kapitán letadla, prezident co by podle ústavy vrchní velitel armády, nebo nejvyšší skutečný velitel armády, který byl rovněž v tomto případě na palubě. Pokud by z jakýchkoliv důvodů byl respektován rozkaz prezidenta, proti názoru obsluhy letiště a kapitána letadla, tak je Kazcynski sám plně odpovědný za tragedii. Kaczynského, příliš mírně řečeno, antipatie k Rusku, jsou všeobecně známé a zviditelnily se mimo jiné při poslední Gruzínsko-Ruské válce. Takže jeho snaha uspořádat pro světovou veřejnost antiruský spektákl, bylo určitě důležitým aktem jeho mezinárodní politiky. Navíc, již nejméně jednou měl Kaczynský spor s pilotem své letky, který odmítl riskovat a prezident jej za to okamžitě propustil. Jen tyto dvě skutečnosti mně opravňují k tvrzení, že pokud dal Kaczynski příkaz k přistání, dokonce i po několika nezdařených přistávacích manévrech, tak je nejen sebevrahem ale mnohonásobným vrahem. Kdyby při katastrofě zahynul někdo z mé rodiny, podal bych již nyní trestní oznámení s obviněním z vraždy. Především proto, aby se, s ohledem na politickou citlivost události, nemohla některá fakta zamlčet, nebo dokonce důkazy o nich zničit.

Dneska ráno došlo ke zcela výjimečné letecké nehodě u letiště ve Smolensku. Katastrofa nebyla výjimečná svým charakterem, ale velkým počtem politických osobností na palubě. Při přistávání na vojenském letišti u západních hranic Ruska, se zřítil civilní letoun, v němž cestovala velká část politické věrchušky Polska, včetně prezidenta země, Lecha Kaczynského. Cestovali na upomínkový rituál k sedmdesátému výročí událostí v Katyni, který si zorganizovali přímo na místě té dávné tragedie. Ironií je, že se tak stali oběťmi tragedie nové. První myšlenka, která mne napadla, když jsem se o události dověděl, byla: Pánbůh je potrestal, potrestal za jejich neutuchající nenávist, kterou v sobě neustále živili. Kdybych věřil v Boha, tak bych si troufal tvrdit, že šlo vyloženě o výstrahu, celému lidstvu. Doslova samotným Bohem potvrzený jeho příkaz – odolávat nenávisti. Jelikož v Boha nevěřím, vidím v události humánní memento o kontraproduktivnosti, ba až doslovné zhoubnosti nenávidění, toho základu věčného koloběhu pomsty. Takovou symboliku celá událost dostává asi pro každého, kdo si uvědomuje, že šlo o reprezentanty národa, který je údajně nejkatoličtější v Evropě. Protože u katolíků je jedním z nejtěžších církevních hříchů právě nenávist a naopak jedním z nejdůležitějších božích příkazů, odpouštět svým viníkům. Kdyby ústavní činitelé Polska raději doporučili, aby se ve všech kostelech Polska v tyto dny vzpomínalo obětí kdyňského vraždění a modlitbami prosilo Boha o odpouštění pro vrahy, mohlo dneska všech 96 obětí dnešní, výjimečné tragedie žít. Místo toho, ve své zapšklé zatvrzelosti raději cestovali až na cizí státní území, aby se tam s určitou dávkou okázalosti až národní pýchy (další to smrtelný hřích katolické církve) utvrzovali ve svém dávném nepřátelství, ba až nenávisti k Rusku. Hluboce soucítím se všemi pozůstalými, je mi upřímně líto osudu postižených, ale při tom všem si především přeji, aby se tato mimořádně tragická událost stala tím správným mementem pro celé lidstvo. Aby nás všechny přesvědčila o zhoubnosti, ba až sebevražednosti nenávisti a pomáhala v nás pěstovat umění s opravdovou pokorou odpouštět i v takových případech, kdy se nedá zapomenout.

Nově se formující světovláda, která se už nepokrytě rýsuje od devadesátých let, vyznává otevřeně neoliberální politickou ekonomii a od ní odvozenou ultraliberální sociální, v politické praxi pak protilidovou ideologii. V prvním svém desetiletí se globální nadvláda projevovala planetární dominancí USA, zprostředkovávanou především její armádou. Odborníci pro ten stav samozřejmě ihned našli pojmenování – unipolární svět. Jen se tím snažili zamaskovat fakt, že světu, tedy i samotným Spojeným státům Americkým, ve skutečnosti začínali vládnout finanční korporace. Jednak ty mezinárodní, jakými je Světová Banka, Mezinárodní měnový fond a FED, jakási to cedulová banka dolaru, čili USA. Za druhé, ale spíše především, pak soukromé obří superbanky a celosvětové investorské korporace, ovládané několika tisícovkami lidí, jakousi to globální oligarchií, chovající se již jako skuteční a stále více vůči lidem bezohlednější, vládci lidstva. Stačilo ani ne dvacet let, aby většině světa bylo jasné, že USArmy ani při sebevětší technické převaze nedokáže plnit roli planetárního četnictva, udržujícího zbytek světa v poslušnosti až područí. Nedávná krize pak zase prozradila, že globální financiéři také nejsou schopni udržet svět ve svém poddanství. V současném chaotickém světě přechodné etapy dějin, kdy se všichni zoufale snaží najít nové fungující principy stability, se začíná rýsovat hlavní riziko pro globální oligarchy. Je jím paměť lidí, kteří žili po několik generací v socialismu, především v tom reálném, čili sovětském, ale i v Evropě, především pak na jejím severu. Ti, co údajně trpěli pod komunistickým jhem totiž dobře ví, že může existovat svět, ve kterém není nezaměstnaných, zdravotní péče je bezplatná, školství zdarma, ve stáří dostatečně vysoká penze, nájemné bydlení za čistě symbolickou cenu, doprava do zaměstnání prakticky zadarmo a běžné potraviny velmi laciné. A ti ze sociální Evropy navíc ví, že do penze lze odcházet ještě v plném zdraví a pobírat ji ve výši, která dovoluje vysoký životní standart, včetně cest do vzdálených krajů. Jedna stará pravda říká, že se sice lidé těžko domohou lepších životních podmínek, ale když už je mají, tak se jich už nechtějí vzdát. Proto důvodně předpokládám, že snaha o udržení bývalých životních jistot, jednou novým mocipánům zákonitě zlomí vaz.

Zítra proběhne finále dosud největší globální, televizní šou zinscenované pro celoplanetární lidstvo, jaká se kdy z Prahy přenášela. Chybí jí už jenom starověké přidělování mouky, kterou mocní ve starém Římě zdarma rozdávali lidu podle osvědčeného principu sloužícího k ovládání mas a shrnutého do bonmotu panem et circenses (chléb a hry v cirku). Ono totiž rozdávat zdarma jídlo na celé planetě je i za obrovitého pokroku současné technologie zhola nemožné. Označovat zítřejší Obamův a Medvěděvův podpis na jakési nové smlouvě o snižování počtu jaderných zbraní je skutečně pouhým virtuálním počinem a prakticky podvodným dívadlem pro prostý lid, v mých očích pak sprostou šaškárnou. Za prvé má totiž smlouva nahrazovat předešlou, jež vypršela již před mnoha měsíci, a která stejně nikdy nebyla zákonodárci USA ratifikována, takže nikým není zaručeno, že ta zítřejší bude. Za druhé nejde o žádný projev lidumilnosti, nedej bůh dokonce změny krvelačnosti mocných, ale pouze o pragmatický projev hospodárnosti, zvláště když je ta krize. Je přece všem jasné, že je stále nákladnější udržovat staré, chátrající zbraně. Proto je mnohem výhodnější nahradit je novými, leč účinnějšími a z toho důvodu v onom nově smluveném menším množství. Za třetí celý svět dobře ví, že oba největší vlastníci jaderných zbraní jsou pod novým, pro ně nezvyklým tlakem. USA bojují na dvou a půl frontách, ta půlka je v Izraeli, jehož válku s Arabským světem již půl století financují. A Rusko se ani po dvaceti letech nedokázalo hospodářsky zotavit z rozpadu SSSR. Ti dva se ve vzájemném soutěžení, překračujícím dokonce hranici milénia, vesele uzbrojovávají. Jenže jejich sebezničující chování bedlivě sleduje nejen ČLR, která nikdy nezapomněla na Maovo bojové heslo o číhajícím čínském tygru, trpělivě čekajícím až se dvě supermocnosti vzájemně vyčerpají, aby je pak obě sežral. Ze stínu globální bezvýznamnosti totiž vystupuje pomalu i Indie, která navíc nebývalou skromností svých obyvatel vytváří potenciál k obrovským nákladům na zbrojení, kdyby její vláda pocítila takovou potřebu. Takže celá ta show je podvodnou ctností z nebývalé nuzoty, v níž se oba aktéři ocitli.

&si podle nedávného průzkumu přeje, aby se vrátila zeď. Žít ve starých časech existence DDR si podle toho průzkumu dovede představit až 80% bývalých Východních Němců a 72% Západních. I když je tento průzkum částečně zmanipulován (je naprosto něco jiného umět si představit a chtít žít), je velice důležité, zamyslet se nad oním výsledkem. Již proto, že i u nás je rovněž nezanedbatelný počet lidí, kteří údajně s nostalgií vzpomínají na minulý režim. Ona to totiž zdaleka není nostalgie. V takovém případě by totiž byl zásadním trendem neustále klesající počet těchto lidí. Jenže jde o úplný opak. Jak v Německu, tak i u nás se ukazuje, že pomalu, leč neúprosně, roste počet lidí, pro které klady minulého režimu převažují nad jeho zápory, a proto soudí, že dnešní režim je pro ně nevýhodnější. Chybí už potom jenom jediné. Aby se u nás objevil nový Reagan, který by po něm zopakoval: Když vám nevyhovuje současná vláda, tak ji vykopejte.

V nedávném průzkumu jedné celoplošné televize její diváci většinou 60ti procent hlasů projevili zájem o návrat k monarchii. Připočteme-li k tomu dlouhodobě vysokou pozici Karla VIII. Schavrzenberga v oblíbenosti současných politiků, není už vzpomínaný názor zanedbatelný. Bez ohledu na to, nakolik byl, jako všechno dneska, médii částečně zmanipulovaný. Všichni, kdo monarchii nepřejí, mohou být proto jenom rádi, že největší ze současných Čechů, čtyřnásobný jejich prezident, nemá legitimního dědice.  Jsem totiž přesvědčen, že nikdo z údajných osmi set členů jediné monarchistické politické strany v ČR, nesoucí název Koruna Česká, by si na trůn českého krále nedovolil navrhnout potomka varietní umělkyně, druhé to manželky Vakle Hejvla. Vůbec se nedivím inklinaci lidí k monarchii. V současné chaotické době s dominancí nejistot všeho druhu, je pro mnoho z nich patriarchálnost monarchismu doslova rajskou představou. Vždyť náš lid v něm žil prakticky tisíc let. I ten tatíček Masaryk byl v očích tehdy ještě poddanského (v žádném případě ne republikánského) lidu, jakýmsi lidovým monarchou. Ba i Hitler byl fakticky monarchou a komunističtí vládcové rovněž. A co hlavně?!! Z výzkumu vývojových trendů chování dnešních, globálních, finančních korporací už nejeden současný sociolog vyvozuje, že se blíží jakási éra neofeudalismu. Češi, kteří se již nejednou pokusili o historické prvenství (komunismus husitů, socialismus s lidskou tváří), by svým novodobým monarchou mohli tak opět předběhnout svět a předznamenat tím budoucího cara, či spíše císaře, blížící se globální všelidské říše.