Už moje babička říkávala, že ideálů se člověk nenají. Dokonce ani svobody ne. Řečeno s Masarykem, nemůže být svobodným ten, kdo má hlad. Na počátku XXI. století v Západní společnosti již neexistují excesy, které jí byly vlastní ještě na počátku století minulého, mezi nimiž byla chudoba všeobecnou, bída častou a alespoň občasný hlad pak běžnou zkušeností většiny. Podle sociologa Dahrendorfa jsme první generací Západu, která žije v blahobytu. Což ale neznamená – podle Ingleharta zase –, že v blahobytu také zemřeme. Není proto na škodu, v předvečer konce dvacetileté éry svobody, podívat se na to, jak lidé hodnotí svou reálnou situaci v Česku. Téměř dvě třetiny českých domácností vycházejí se svými pravidelnými měsíčními příjmy jen s obtížemi. Jen třetina nemá s financováním chodu domácností větší problémy. Pouze jedno procento domácností se svými měsíčními příjmy vyjde velmi snadno a ještě jim zbude. Vyplývá to z reprezentativního šetření Českého statistického úřadu Příjmy a životní podmínky ČR v roce 2008. Na 40 procent českých rodin, podle šetření ČSÚ, by nemohlo zaplatit nečekaný výdaj ve výši 7500 korun. Přeneseně to znamená, že finanční stabilita rodin je velmi křehká, každý nečekaný výdaj, ale i zvýšení cen či snížení pravidelných příjmů, dokáže hospodaření značné části rodin destabilizovat. Není proto divu, že současná moc nepřipravuje oslavování svého vítězství ve formě velkých, lidových shromáždění a raději se s nimi uchyluje do komornosti a slaví jen sama mezi sebou. Ona mimo jiné totiž už dnes dobře ví, že příštím rokem bude ještě hůř. Hospodářská situace rodin se totiž výrazně zhorší. Důvodem bude dopad vládních úsporných opatření přijatých v souvislosti s rozpočtem na příští rok, ale i vysoké zadlužení domácností a růst nákladů zejména na bydlení. Janotův úsporný balíček navíc, zvýšil některé daně a snížil platy státním zaměstnancům, takže situace i domácností režimních sluhů se zhorší.
Archiv pro měsíc: Listopad 2009
KLAUS ZGORBAČOVATĚL
Nikdo jistě nepochybuje, že Klaus je ješita, a to dokonce tak obrovská, že už se jedná o duchovní poruchu, která s postupujícím stářím spolehlivě zatemňuje mozek, když nenávratně vymazává schopnost kritického, tedy ve skutečnosti vědeckého myšlení. Ukázalo se to naprosto názorně na nedávné konferenci věnované dvacetileté transformaci bank ve Východní Evropě. Na ní Klaus samozřejmě vychvaloval českou šokovou změnu, odborníky dneska již všeobecně charakterizovanou sloganem úprk před právem. Tomu se přirozeně nelze divit, protože Klaus si neustále činí nárok na její autorství. Nejméně za posledních deset let je však česká transformace bank vyhodnocována úplně jinak, a to nejméně ze dvou hlavních příčin. Z ekonomického hlediska jako vysoce nákladná pro státní rozpočet. To proto, že v předprivatizační finanční sanaci bank se utopily nejen výnosy z privatizací, ale dokonce i z daní, které citelně chyběly a stále více chybí ve všech rezortech. Když uvážíme, že daňový systém je v ČR nejpřátelštější k boháčům z celé Východní Evropy, je zřejmé, že transformace bank byla činností opačnou, než chování legendárních, lidových zbojníků. Soukromé, bez výjimky zahraniční banky, okradli totiž ty chudší ve prospěch nejbohatších, v čemž bohužel úspěšně pokračují neustále. Což je druhou příčinou negativního hodnocení chování bank za celých posledních dvacet let. Banky se totiž staly vůdčím činitelem pokleslé podnikatelské morálky v zemi. Jejich majetek byl nahromaděn jednáním, které by bylo ve všech slušných zemních trestné. A jejich provozní chování vůči vkladatelům v současné finanční krizi dokonce odporuje i mezinárodnímu právu, především proto, že těm, kdo si u nich uloží peníze, se vklad nominálně neustále snižuje. Klaus na uvedené konferenci nejenže odmítl veškerou kritiku bohatnutí bank za pomoci neexistence právních norem, ale dokonce tvrdil, že tento způsob transformace byl jediným správným postupem. Jinými slovy vydává zločin za klad. Jako Gorbačov. Oproti němu má však Klaus naprosto jiný motiv ke svému chování. Gorbi se chtěl vlísat do přízně mocných. Klaus se naopak za mocného považoval vždy, i když ještě o něm skoro nikdo nevěděl. Kdyby nebyl v podstatě ateista, určitě by se již dneska bez ostychu vyhlašoval za božího posla na Zemi. Alespoň když řečňuje o planetárním klimatu, tak se jako zvěstovatel božích pravd skutečně chová.
ZRÁDCE, NEBO BLBEC? NEJSPÍŠ OBOJÍ
Při příležitosti likvidace reálsocialismu, se včera v Berlíně sešli nositelé Nobelovy ceny za mír na svém desátém setkání. Samozřejmě, že nechyběl Walesa a Gorbačov, hlavní to strůjci destrukce Východní Evropy. Pokud si naše média této události vůbec všimly, pak jenom proto, že jmenovaní dva staroušci si tam vjeli do vlasů, konkrétně že se přeli, kdo z nich má větší zásluhy na návratu části Evropy k minulosti. Není pochyb o tom, že ortodoxně věřící Walesa si po celý život přál, aby jeho vlast byla katolickou republikou. A tajně si asi představoval, že on bude něco jako jejím imámem. Asi těžko ale někdo uvěří Gorbačovovým řečem, jimiž oblažuje už asi deset let svět, že on si přál pád komunismu. A už vůbec nikdo neuvěří tomu, že usiloval o nejvyšší funkci proto a jenom proto, aby svého úmyslu skutečně dosáhl. Jeho současné výšplechty lze proto označit za ubohou snahu nebýt před dějinami blbcem, který svými nerozvážnými reformami zničil stát, v jehož čele stál. To už chce být raději zrádcem. Zradil nejen ideje, v nichž byl vychován, stranu, jejímž členem byl větší část svého života, ale především zradil svou vlast, do jejíhož čela se dostal. Nakonec zradil i Rusko, které vzniklo rozpadem SSSR. A to je přinejmenším trojnásobná velezrada. Pokud ji mimochodem někdo na světě kvalifikoval jako zásluhu k získání ceny míru, pak o sobě podává naprosto dokonalé svědectví. Gorbačov byl v prvé řadě chorobně ctižádostivý a ješitný. Jako každá zakomplexovaná nicka, která se stane pánem, trpěl ceausecovým (pro mladé připomínám, že Ceausecu byl posledním vůdcem komunistického Rumunska) syndromem, čili touhou po lichotkách skutečných mocnářů. Aby ho tito skuteční vládci světa brali mezi sebe, tak se před historií vydává za zrádce, čímž s konečnou platností dokazuje, že je skutečně blbec.
SUPERZLOČIN VÍTĚZŮ VLSR
V textu ze dne 7.11. jsem se zmínil o rádoby vědecké disciplině nazývané orální historiografie, která je vydávána za součást nauky o historii. Nikdy jsem dějepis nepovažoval za vědu, ale pouze za nauku, a to navíc jen v úzkém oboru, ve studiu archivů. Vyhledávání a následné překladatelství starých dokumentů do řeči současnosti je totiž opravdovou vědou. Přesněji může být, pokud užívá metod kritického myšlení. Odborníci musí především perfektně zvládat jazyk studovaného období. Musí vždy umět posoudit, kdo dokument psal, zda služebníci vládce či vládnoucí ideologie, nebo naopak outsideři, odpůrci, či naprosto poražení. Z celého dějepisectví lze proto považovat za vědu pouze a jen studium archivů a zveřejňování dokumentů přinášejících něco nového k obecně známým vědomostem o minulosti. Proč píši tyto poměrně obecné poznámky? Protože jsem se právě dneska dověděl, že brzy po 17. listopadu 1989 byl zničen celý archiv ÚV KSČ. Což znamená, že bylo pro budoucnost znemožněno studovat skutečné chování komunistů v Československu a to nejen až od roku 1948. Pokud nemají jednici zachovány ověřitelné kopie některých dokumentů, budou moci současní vládci a především jejich nohsledi hlásat o nadvládě KSČ jakékoliv lži. A to je největší zločin současné moci. A je dobře, že jej někdo zveřejnil právě ve dnech výročí dvaceti let porážky reálného socialismu.
DVACETILETÝ SYMBOL VE STÍNU PADESÁTILETÉHO
Německo dneska slaví pád Berlínské zdi. Přesněji řečeno, oslavuje především globální antikomunistická honorace, která bude nyní nejméně dalšího půl roku nacházet stále další a další důvody k pompézním oslavám vítězství ve studené válce. Samotní průměrní Němci jsou ale spíše rozpačití. Ti z bývalého Západu jsou sice rádi, že jejich stát je opět největším a nesilnějším v Evropě, ale& podle většiny z nich zeď sice měla padnout, ale ti, co byli za ní, tam měli zůstat. Východňáři zase ve velké většině se cítí v novém státě diskriminovaní, ba až utlačovaní. Ve skutečnost jsou v novém státě outsidery, ba až nechtěnými sourozenci. Berlínská zeď byla zrušena skutečně až 9. listopadu 1989, ale prakticky padla již téhož roku v létě hromadným exodem déderáků přes Československo do Maďarska a především pak otevřením hranic mezi Maďarskem a Rakouskem, kterým se začala trhat celá železná opona. Osud vítězům přesto nepřeje velkorysé oslavování. Německo si dokonce ani netrouflo 9. listopad vyhlásit za státní svátek. Rok a půl století před zbořením zdi totiž hitlerovci uskutečnili protižidovský pogrom křišťálové noci. Symbol sjednocení je tedy hodně pošpiněn, protože by k němu nemuselo vůbec docházet, kdyby nebylo oné, o půl století dřívější, Hitlerovy aktivity.
SEBECHVALNÝ SMRAD
Na dnešní den připadá výročí Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR), která toho dne roku 1917 začala v Ruském Petrohradě, tehdy kupodivu ještě ne Svatém, jako dneska. Po celých sedmdesát dva let svého oslavování si zachovala název akťabrskaja, protože v Rusku tehdy měli, podle pravoslavného kalendáře, skutečně říjen. Tolik informace pro ty mladé, kteří znají minulost pouze v interpretaci vítězů rádoby revoluce, zahájené až 17. listopadu 1989. Tu oponenti současnosti zase rádi označují pejorativní zkratkou VLSR, čti velká listopadová sametová revoluce. Především proto, že ji za revoluci nepovažují a sametovost za revoluce je protimluvem. Letos od událostí zahájených v Praze 17. 11. 1989, uplyne dvacet let. Její čelní vítězové instinktivně cítí, že to je naposled, kdy její kulaté výročí budou osobně oslavovat ještě v plné slávě. Připravují proto již celé měsíce nejen celou sérii sebeoslavných akcí, ale především vydávají svá vzpomínková díla. Ta samozřejmě nejsou také ničím jiným, než jen a jenom sebechválou vítězů, prohlašovanou lokajskou inteligencí dokonce za vědu, pro niž dokonce vymysleli pojmenování – orální historiografie. Orální skutečně je, ale historiografie těžko. Vzpomínkové spisování totiž sluší spíše poraženým, jen oni vždy sdělují veřejnosti z minulosti takové důležité skutečnosti, které vítězové naopak zamlčují, jelikož jsou pro sebechválu nepoužitelné. A právě ony budoucím generacím vždycky slouží k tomu, aby sebechvalný smrad přítomnosti proměnili na ozdravné osvěžení budoucnosti.
SUVERENITA VĚTŠÍ ČÍNSKÉ VESNICE
Boj za suverenitu ČR může vést i k opuštění EU, řekl mimo jiné už 4.11. l.r. Klausův vicekancléř Hájek v TV PRIMA. Doslova řekl, cituji: Prezident je jedním z hráčů a myslím, že jedním z možných cílů je i krajní cíl, případné vystoupení z EU&, konec citace. Podle tradice Hájek vyjadřuje extremní názory, které si Klaus osobně ještě netroufá vytrubovat do světa a vypouští ty smrdutosti pouze jako zkušební sondy zjišťující co na to davy. Uvedený vejšplecht je, jako tak často, pouhou provokací narcistního solitéra. Je přece samozřejmé, že kterákoliv země může opustit EU, dokonce i zakladatelské Německo, či Francie. Bohužel ale, náš odchod by nikoho nepoškodil, jenom nás samotné. Evropa by jej přijala s úsměškem a svět by to ani nezaznamenal. Koho v dnešním velesvětě může vůbec zajímat chování jakési větší vesnice blízko okraje asijskoevropského superkontinentu?!
JUDROVÉ Z MOCI POLITICKÉ
Za jednu z nejvyšších nehorázností souvisejících s případem právnické fakulty Západočeské univerzity považuji docela nedávné vyjádření poslance za ČSSD, Stanislava křečka o Markovi Bendovi. S drzostí, s jakou sám užíval titul JUDr., který celá desetiletí vůbec neměl, totiž sdělil veřejnosti, že mladíček Benda patří k nejlepším právníkům ve Sněmovně. Takové vysvědčení vydal Bendovi jeden z prvních politických judrů tohoto režimu, protože si rigorózum narychlo dodělával po aféře Kalvody. Jestli by jeho svědectví bylo pravdou, pak se není co divit, že zákony, které tato odnož právnické mafie v našem státě vytváří, patří k té nejzmatenější právní soustavě, která ani nesnese pojmenování právní řád, když je tak neřádná. Oprávněně pochybuji, že je v Evropě jiná země, jejíž zákonodárný sbor by už při vydávání nějakého zákona musel připravovat jeho novelu, protože ví, že schvalovaný předpis je vadný. Křeček tedy buďto záměrně lže, aby se třeba vlísal do uvedené věrchušky české právnické kamarily, nebo naopak nechtěně vydává pravdivý výrok o úrovni právníků sedících přímo ve sněmovně, ba dokonce i o všech těch, kteří pro parlament pracují. S jistotou mohu tvrdit, že to druhé bylo pravdou už o Federálním shromáždění od roku 1990, i když jsem byl jeho příslušníkem jen posledních šest měsíců. A to tehdy byla prokazatelně situace v České národní radě (ČNR), dnešní Poslanecké sněmovně parlamentu ČR, mnohem horší. Jasným dokladem právnické nekompetence tehdejší ČNR je dodneška platná Ústava naší země, která byla lidu nadiktovaná a není ničím jiným, než právnickým paskvilem, jenž je zdrojem naprosté většiny státoprávních zmatků v ČR. A pokud sleduji, nijak podstatně se od té doby právnická kompetence poslanecké sněmovny nezlepšila. Bodejť by také ano, když za předsedu Ústavně právního výboru si musela zvolit právě Marka Bendu ještě v době, kdy ani práva nestudoval, tedy pod tlakem politického vlivu obce disidentů, mezi něž patřil jeho otec. Státoprávní obor lze považovat za samý vrchol teoretického práva a při tom v naší zemi jej ve sněmovně pokrývá diletant. Větší politický klientelismus si ani nedovedu představit. Vedle toho různé ty politické tlačenky za nadvlády KSČ byly směšným odvarem zneužívání moci.
KLÁNÍ JEŠITNĚ TVRDOHLAVÝCH STAŘÍKŮ
Klausova zdržovačka podpisu Lisabonské smlouvy (LS), ať již byla motivována čímkoliv, měla v prvé řadě rysy neústavnosti, ba až protiústavnosti. Stejně tak na hraně ústavnosti byla i, v pořadí již druhá, žádost několika senátorů – adresovaná Ústavnímu soudu (ÚS) – o přezkoumání LS, zda neodporuje naší Ústavě. Jakmile byl za soudce zpravodaje k rozhodování o zmíněné žádosti senátorů určen Rychetský, bylo určitě všem znalcům naší politické scény nad slunce jasnější, že ÚS neshledá rozpor mezi LS Ústavou ČR. Což se včera dopoledne plně potvrdilo. Rychetský se totiž, mimo jiné, již dávno nechal slyšet, že ke Klausovi cítí pouze povinnou úctu jako k hlavě státu. A jako politik inklinující k ČSSD dal mnohokrát jasně najevo, že odmítá prakticky celou polistopadovou politiku ODS. Jen šest hodin po výroku ÚS Klaus promptně LS podepsal, i když prý se skřípěním zubů. Nedivím se mu. Výrok ÚS se totiž neomezil pouze na rozhodnutí o ústavnosti LS, ale obsahoval minimálně dvě nadbytečnosti. Za prvé, prezident byl doslova vypeskován za své obstrukční chování, ke kterému podle Rychetského neměl vůbec žádné oprávnění. Za druhé pak někteří ze senátorů, ač nebyli jmenováni, byli odsuzováni za to, že se podepsali pod žádost o přezkum z jiných důvodů, než z obavy o neústavnost LS, k čemuž dali podnět několika svými veřejnými vyjádřeními. Už tyto dvě skutečnosti jsou dostatečným důvodem i k mé nespokojenosti s chováním ÚS. Jako instituce kontrolující zda právní řád země neodporuje ústavě, nemá žádné kompetence vyjadřovat se k chování ústavních činitelů, zvláště když je jasně neoznačí jako protiústavní. V mých očích je celý závěr ratifikace LS v ČR fakticky málo rytířským kláním dvou politiků, jimž jejich stáří přidalo k ješitnosti ještě navíc stařeckou tvrdohlavost. Což ihned prokázal Klaus svou poznámkou, že sice LS podepisuje, ale svůj názor o jejím rozporu s Ústavou ČR si ponechává.
VYSOKOŠKOLSKÁ NEVZDĚLANOST
Skandál kolem právnické fakulty Západočeské univerzity jasně dokazuje jediné. Práva nejsou tvrdou vědou, jejich studium proto není opravdovým vysokoškolským oborem. Konečně bychom si totiž měli začít nalévat čistého vína kolem celého vysokoškolského vzdělání současnosti. Začněme napřed tím jednodušším problémem – dálkovým studiem. A pokusme si odpovědět na jednoduchou otázku. Pročpak asi není možné získat titul MUDr. formou dálkového studia? Protože studium je natolik náročné, že kromě něho – ani při tom nejvyšším talentu uchazeče – nelze již zvládnout žádnou jinou pravidelnou, ba až denní činnost. Každý obor, který lze v dostatečné míře pro další praxi vystudovat při každodenním zaměstnání, nelze proto považovat za tak náročnou vědeckou disciplinu, která by měla být ohodnocena dokonce tím nejvyšším vysokoškolským titulem. To je první závěr pro současnost, který lze poměrně jednoduše organizačně zajistit. Buďto všeobecně zakázat všechny formy dálkového studia, včetně oněch osobních studijních programů pro sebevýjimečnější talenty. Nebo povolovat dálkové studium, ale v tom případě i absolventům denního studia daného oboru neudělovat vyšší akademické tituly. Druhý problém je složitější, protože plyne z celkového trendu prosazujícího vysokoškolské vzdělání u stále většího počtu lidí. Vzhledem k tomu, že se počet lidí schopných studia tvrdých věd (medicína, matematika, přírodní vědy a technické obory) v populaci nezvyšuje, potom nárůst absolventů vysokých škol není ničím jiným, než vysokoškolskou nedovzdělaností – slušně řečeno. Já si troufám říct, že jde dokonce o vysokoškolskou nevzdělanost.