Měl jsem původně v úmyslu ukončit letos psaní blogu optimisticky, ba až vesele; leč není mi přáno. A není to zaviněno globální finanční krizí, která pomalu přerůstá v hospodářskou ba až sociální, ale událostmi v Palestině, jež začaly o Vánocích. Masivní vojenský útok ve dnech, které křesťané vnímají jako svátky lásky, je projevem typického sionistického posměchu celému křesťanství. Izrael sice ve zmíněných dnech napadl muslimy, ale svým státně teroristickým aktem v tak významné dny pro jedno z celosvětových náboženství, urazil nerespektováním posvátnosti zmíněných dnů, prakticky všechna velká náboženství. Židé v prvním století našeho letopočtu ztratili svůj stát a jejich elity se rozešly do celého světa. Jejich nevýznamný zbytek zůstal na území Palestiny celá dvě dlouhá tisíciletí. A žil tam později s muslimy obstojně. Naopak Židovské elity, které především v Evropě měly zájem podílet se na moci, byly na tomto kontinentě v neustálých střetech s ostatními národy, národnostmi a pozdějšími státy. V posledním století minulého tisíciletí chtěl pak Hitler problém Židů v Evropě definitivně vyřešit. Když ale prohrál válku o vládu nad Evropou, Židé se nespokojili pouhým prokletím jeho osoby, nýbrž zatížili všechny Evropany jakýmsi novým dědičným hříchem. Nejmocnější z Evropanů, aby se pak zbavili pocitů viny, poskytli Židům vlastní stát. Ne ovšem někde v Evropě, ale údajně na jejich původním území. Čímž byl založen konflikt, který neskončí nikdy, dokud stát Izrael bude existovat. Je proto nejvyšším úkolem Evropanů, především oněch proklínaných Abendalnďanů, aby vzali na svá bedra zrušení Izraele, jimi uměle vytvořeného státu. Metod je několik. Kupříkladu, že prosadí vytvoření Blízkovýchodního velkostátu, jako se snaží povýšit svou současnou EU na velkostát Evropy.

Topolánek se chová spíše jako premiér recesistního Valašského království, než celé ČR. Ačkoliv se docela nedávno podepsal pod Lisabonskou smlouvu, nyní ji odsuzuje jako dílo pekelné, jehož zla musí být pod trvalou kontrolou Amerického radaru strážného. Mějme už konečně odvahu říct všem našim mocným naprosto jednoznačně; kdo vstupoval do EU a tajně při tom doufal, že z ní nikdy nevznikne jednotný stát, tak nevěděl, co činí a neměl proto vůbec žádné morální oprávnění ani na chviličku zastávat vysoké funkce globalizací pomalu zanikajícího našeho státu. Z čehož plyne dneska jediný, logický závěr. Kdo je proti Lisabonu, ať okamžitě vypadne z EU.  

Jeden světově známý sociální kritik dal vzniknout slovu lumpenproletariát. Jeden z největších českých filosofů zase analogií slovu lumpenburžoasie. Vždy šlo o příslušníky sociální vrstvy, či třídy, která svou činností byla největším reálným nepřítelem právě své sociální skupiny. Mně se podle zmíněného mustru zdá, že v současnosti by měl být nejfrekventovanějším slovem společenské publicistiky novotvar lumpeninteligence. Tato sorta vzdělanců nevznikla sice teprve dneska, neboť se vyvíjí po celou historii, jenže až dneska vzrostl její vliv nad všechny meze. Lidské vědění má totiž tak obrovskou šíři, že na každý konkrétní problém je třeba odborníků. Bez nich si dneska žádný politik, ba ani jiný veřejný činitel, nedovolí nic rozhodovat. Tak vzniká neobyčejně vlivná vrstva vzdělanců. Pokud slouží pouze zájmům současných mocných, je lumpeninteligencí, neboť její činnost ohrožuje nejen zájmy samotné vrstvy vzdělanců, ale dokonce celého lidstva. Dělí se na několik konkrétních podskupin, ale škodlivost všech je prakticky stejně závažná. O jednotlivých skupinách se pokusím nesystematicky, leč konkrétně pojednat v pozdějších částech svého blogu. Dnes jenom opakuji, že příslušníkem lumpeninteligence je obecně každý, kdo se za úplatu vzdal kritického pohledu na současnost.

Pro ty, kdož neznají hantýrku politických publicistů, jenom připomínám, že neokonové jsou neokonzervativci. Něco takového jako pro lidi jiného ražení zase slova komančové či komouši označují komunisty. Ale k věci. Když bylo v Evropě zahájeno tažení neokonů proti stávajícím penzijním systémům, bylo jejich hlavním argumentem stárnutí společnosti. Čili stálé zvyšování věku odchodu lidí z pozemské existence. A z toho odvozené tvrzení, že se bude stále zvyšovat počet důchodců na jednoho pracovníka v  produkčním věku. Tento argument ale vypadal jen zdánlivě logicky a pro každého ekonomicky myslícího  člověka byl naprostým nesmyslem. Uživit více důchodců přece nikdy nezáviselo na poměrném počtu aktivních lidí a penzistů, ale na produktivitě práce celého společenství. Stále kvalitnější technologie a organizaci produkce, zajišťuje růst produktivity natolik zásadně, že jednou uživí každý skutečně pracující nejen půl důchodce, ale klidně i tři, ba mnohem víc. Nehledě na fakt, že lidský věk se nebude nikdy prodlužovat do nekonečna, má jako všechno na tomto světě také svůj limit, jako kupříkladu fakt, že nikdy atlet nebude skákat do dálky přes celý stadion. Dogmatickým reformátorům v naší zemi, v tažení proti penzijnímu systému, navíc pomohla skutečnost, že se několik let po listopadovém převratu začalo rodit méně dětí. Takže jsme údajně vymírali, protože umíralo méně lidí, než se jich narodilo. Zase nám ale bylo zamlčeno, že jde o přechodný jev, daný tržní ekonomikou. Trh totiž podstatně snížil sociální jistoty, takže ženy odkládaly narození prvního dítěte. Již několik posledních let se ale natalita vyrovnala s novými ekonomickými podmínkami a tak již třetím rokem se více dětí narodí, než lidí zemře. Jenže o tom se taktně mlčí. Politické moci se to přece nehodí do krámu. když jejím stěžejním politickým zadáním je mimo jiné i okrádat důchodce o celoživotně státu odváděné peníze a jejich přelévání do kapes superboháčů.

Někteří astronomové již před lety vypočetli, že Ježíš se narodil někdy v polovině roku. Vánoce se tedy měly od počátku slavit úplně jindy. V posledních letech se zdá, že zjištění oněch astronomů se konečně doneslo až k říditeli počasí (říditel, osoba která něco řídí a ne ředitel, protože přece nic neředí). Alespoň tomu napovídá počasí, jaké nyní u nás o Vánocích bývá. A nebo to je jenom Klausovi navzdory?

Ve všech třinácti krajích je politické vedení v rukou ČSSD. Což odpovídá volebním výsledkům. Je ovšem otázkou, zda odpovídá přání voličů fakt, že ze třinácti hejtmanů bylo šest kdysi členy KSČ.

Po pádu bipolárního světa mnozí mudrlanti zpochybňují dělení politické scény na pravici a levici a někteří z nich dokonce hovoří o vyprázdnění těchto pojmů. Jistě, je to pouze jakési alegorické pojmenování, odvozené od prostorově orientovaného zasedacího pořádku v jednom z prvních měšťanských parlamentů v Evropě. Ale v žádném případě si nelze nevšimnout, že všichni mocní, vlády, parlamenty a ostatní politici přes svá různé ideologické vyznání, mají pouze dvě možné sociální orientace. Buďto vládnou ve prospěch nejbohatších, nebo proti nim. Jestliže vládní koalice, pod bičem ODS, za svou teprve dvouletou vládu snížila svým zákonodárstvím výnos daně o sto miliard korun, pak nelze pochybovat o tom, v čí prospěch vládne, když díky tomu jen za tři čtvrtiny letošního roku na sociálních dávkách proto musela ušetřit 27 miliard. Při čemž jí chybí peníze na školství, péči o zdraví a další všeobčanské potřeby. Pokud tato vláda není v očích zmíněných mudrlantů pravicová, pak je bezpochyby protilidová a asociální. Což je pojmenování velice jasné a neoddiskutovatelné.

Firmy v ČR dluží ještě za rok 2007 svým zaměstnancům celkem 369 milionů korun. Vzhledem k potížím, jež se objevily v druhé polovině letošního roku, se dá předpokládat, že za rok 2008 budou podnikatelé svým zaměstnancům dlužit částku daleko vyšší. Naše vláda, stranící pouze bohatcům, nepochybně asi také pro tyto dluhy již podruhé za dva roky snížila podnikatelským vlastníkům daně a platby na zaměstnance do sociálního pojištění. Nevěřme ale, že vláda se tak chová v bláhové naději, že firemní vrchnost své dluhy vůči poddaným zaplatí. Naopak, především privatizačním zbohatlíkům, svým fundamentálním voličům, přispívá na větší rozmařilost kdesi na Malorce či sexuální nevázanosti v Thajsku. Kdyby šlo o lidovou vládu, tak ta by naopak mzdy dlužící podniky poslala do konkurzu, prodala je a z výtěžku uhradila alespoň dlužné mzdy. Neboť nezaplatit za práci, která již byla vykonána, bylo ve všech dobách nejpodlejším majetkovým zločinem. Jak je však vidět, není tomu tak podle mravů platných u mocných současného světa, ovládaného neoliberální, čti tou opravdovou zločinnou ideologií.

Vážení.

     Než začnu psát pro naši diskusi neobvykle dlouhý text, přiznám se, že obdivuji způsob tvorby Thomase Paina, který mimo jiné tvrdil; člověk, který neumí svou myšlenku vyjádřit na jedné straně papíru, by neměl psát vůbec. Já k tomu navíc dodávám, že v dnešní informační době není ani hoden toho, aby byl čten.

     Další text opírám o dvě teze. Za prvé jsem přesvědčen, že realisticky myslící a ve veřejném prostoru se chovající člověk při hodnocení reálných dějů mezi nimi rozlišuje a to především podle svých hodnotových principů. Tak například já rozlišuji zásadně mezi minulou KSČ a současnou KSČM. Ale rozumím těm, kdo je – zase podle svého hodnotového žebříčku – rozlišit nechtějí, nebo vůbec neumí. Za druhé, opravdový realista srovnává obvykle dva jevy mezi sebou a nepoměřuje je s nějakou ideou, či dokonce s ideálním cílem.  

     Ze zmíněných dvou myšlenkových principů proto rozlišuji mezi kapitalismem USA a socialismem ČLR. Jednoznačně pak pléduji pro druhé. Pokud dneska kdokoliv tvrdí, že ČLR je na úrovni Abendlandského kapitalismu z 19. století, tak si to vůbec nemyslím, ale i pokud by to někdo obhájil, pak bych současný stav pořád ještě považoval za čínský úspěch, neboť před Maem byla jejich zem ještě v hlubokém středověku. I když středověku svého a ne Evropského typu. Dávám totiž v životě jednoznačně přednost kolektivismu před supersobeckým individualismem. To je má volba. Nikoho k ní nenutím, ale sám se podle ní chovám. Aniž tvrdím, že je to jediné možné stanovisko, nadtož snad dokonce jedině správné.

     I na základě toho, co jsem předeslal, jsem proto přesvědčen, že o Tibetu není v tomto diskusním okruhu nutné psát nějaká dlouhá pojednání. Kontinentální ČLR zahájila reálnou modernizaci Tibetu. A provádí ji daleko méně drasticky, než Evropa modernizovala nejen Americké kontinenty, ale dokonce sama sebe, viz Británie v době začínající průmyslové éry. Konec konců Británie předvedla také okupační modernizaci v Indii, která je podstatně bezvýslednější, než ta čínská v Tibetu (můj důvěryhodný kolega ji viděl letos skoro měsíc na vlastní oči a jedna moje vnučka před rokem dokonce skoro půl roku). Podle mého měřítka ten, kdo je pro dalajlámu, ten je pro návrat země do hlubokého středověku (a každému takovému vždycky doporučuji, ať pro podobné poměry nepléduje, ale ať jde do Tibetu žít, zvláště z toho pohodlíčka Abendlandského konzumerismu). Kdo je pro dalajlámu, ten považuje za vyšší hodnotu memorování posvátných textů než celou staletou úpornou snahu milionů kriticky myslících lidí, tedy většiny vědců. Kdo je pro dalajlámu, ten je konečně naprosto jednoznačně pro rozdělování společnosti na duchovní elitu a jakýsi nádenický zbytek. Opět netvrdím, že někomu takový svět nemůže vyhovovat, ale já to nejsem.

     S přáním klidných Vánoc všem

Stanislav Hošek

Každý, kdo alespoň zběžně sledoval povolební hučení ve špičkách ODS, musela zarazit Langrova až anální vlezlost vůči Topolánkovi. Měl totiž nahnáno, že bude připraven o vládní židli, k čemuž ho předurčovala jednak řada přehmatů na postu ministra vnitra, ale také průhledný populismus. Na kongresu ale v boji o post prvního místopředsedy překvapil asi i sám sebe, když v prvém kole získal nejvíce hlasů, a o celou třetinu převýšil pozdějšího vítěze. Topolánek ale po vítězství nad Bémem potřeboval, pro uklidnění Prahy, vedle sebe nějakého jejího zástupce, ale pokud možno takového, který by jej ani v nejmenším neohrožoval. Proto po prvním kole dohodl s Langrem prachsprostý handl. Nechám tě ve vládě a ty odstoupíš z další soutěže o post prvního místopředsedy. Langr nejenže svolil, ale ještě Topolánkovi slíbil víc než podporu, ale doslova loajalitu. Což dokázal ve všech veřejných vystoupeních na kongresu i bezprostředně po něm tím, že pokračoval ve svém podkuřování staronovému vůdci. Vodrážka v prvých rozhovorech pak ve své naivitě ani veřejně nepopřel, že o jeho zvolení se zasloužila dohoda Toplánka a Langra.