Iniciativa Děkujeme odcházíme, v provedení mladých lékařů z nemocnic, je od samého počátku velice podivnou. Po převratu byl naprosto bez výjimky ministrem zdravotnictví vždycky lékař a většinou právě nemocniční. Každý z nich musel proto znát zásadní dva problémy, kvůli kterým se údajně kasta mladších nemocničních lékařů koncem loňského roku odhodlala k velice rizikovému protestu. Rizikovému jak pro ně samotné, tak pro ostatní lékaře a konečně pro celou společnost. Lékaři mají přece jako jedni z mála nejen svou profesní komoru, ale i svůj odborový klub a ještě k tomu v naší největší odborové konfederaci další odborovou instituci, odborový svaz pracovníků ve zdravotnictví, jakýsi svůj podpůrný spolek. Nedovedu pochopit, že při tak vysoké organizovanosti, společenskému vlivu a konec konců i intelektuální úrovni, nebyli za celých dvacet let lékaři schopni vyjednáváním, i třeba s patřičnými nátlaky, dohodnout s mocí alespoň takové kompromisy, které by jim vytvořily takové podmínky, aby nemuseli podstoupit tak zoufalou akci. Jak znám davové chování, jsem hluboce přesvědčen, že naprostá většina z těch, co dali výpověď, se ve skutečnosti strachuje, aby nakonec nemuseli opravdu odejít.