Politický, protikomunistický převrat, byl bývalými disidenty od prvních listopadových dnů roku 1989 představován jako boj za lidská práva, především pak politickou svobodu. Politická svoboda nemá samozřejmě s lidskými právy nic společného, protože jde pouze o občanské svobody, které teprve právní řád povýší na občanská, nikoliv však lidská práva. Nebylo proto náhodné, že součástí nové Ústavy státu se stala Listina práv a svobod. V ní dostali občané různá práva od petičního, přes shromažďovací až po právo na odpor. Ovšem nikdo při tom lidu neřekl, že jeho práva jsou prakticky k ničemu, protože proti těm všem stojí právo vítěze demokratických voleb, rozhodovat podle vlastní vůle o čemkoliv. Takže démos má sice právo stávkovat, demonstrovat či psát petice, ale demokraticky zvolená vláda má z voleb plynoucí právo na veškerý tento odpor svého obyvatelstva, či občanstva se vykašlat. To je podle mne konflikt práv a ten je mnohem horší, než jakýsi konflikt zájmů jednotlivých zvolených činitelů.