Z politických stran určitě nejvíc Lidovci. Poprvé v celé historii se nedostali do Sněmovny. Stejný osud potkal sice rovněž Zelené, ale ti se stejně v minulých volbách prosmýkli do parlamentu nepoctivě, chovali se ve Sněmovně katastrofálně, až nakonec byli strůjci pádu vlády, takže si nic jiného ani nezasluhovali. Prohrál Paroubek, ale mnohem víc ČSSD, která si to jako obvykle nechce přiznat, pokud si to vůbec uvědomuje. Prohráli všichni, kdo cítí levicově, tedy proti nadvládě globálních korporací nad státy a jejich vládami. Nejhůře však prohráli ti občané, kteří ještě pořád věří v demokratičnost voleb. Letošní předvolební kampaň v podání naprosté většiny médií totiž nabrala rysů, zpochybňujících volby coby pilíř zastupitelské demokracie. Většina novinářů dala ve svých textech přednost působení na emoce, ba především až na pokleslé pudy. Novináři se tak stali jednoznačně viníky všech násilností v době volební kampaně. Obzvláště pak tím, že je alespoň následně vehementně neodsoudili. Myšlenkové postupy prakticky všech novinářů byly založeny na nenávisti, jedné z nejhorších to motivací určujících jednání člověka. Dá se dokonce říci, že zkonstruovali davovou psychózu vůči levici, sociální demokracii a Paroubkovi. Všechny tři rysy patří k základním charakteristikám fašizace společnosti. Média, včetně veřejnoprávního, uspořádala v naší polistopadové zemi dosud nevídanou štvanici na jedince. Nikdo nikdy z celého polistopadového společenství, tedy nejen z politiků, nebyl dosud tak démonizován, zesměšňován, lživě napadán, jako Paroubek. Za vrchol stupidity celé kampaně pak vnímám dvojportrét mussilinsky nadutého Paroubka, vedle usměvavě klukovského Nečase, která byla tak ubohá, že jsem vůbec nepochyboval o její kontraproduktivnosti. V tom jsem se mýlil nejvíc. Dneska jsou již lidé definitivně v područí reklam, takže soudnost mají již dávno zablokovanou. Jsem si naprosto jist, že nikdo z těch, kteří se na Paroubka s takovou zavilostí vrhali, by podobný hon neunesl a nejeden by pod takovým nátlakem spáchal sebevraždu. Mám dokonce hluboké přesvědčení, že si mnozí do své nenávisti promítali vlastní zakomplexovanost, méněcennost, soukromé deprese a všechny ty obdobné mindráky intelektuálů. Jelikož se ale v celé společnosti, nejen tedy mezi politiky, nenašel prakticky jediný hlas, který by se ostře postavil proti tak stupidní dehonostaci jedince, ukazuje se, že v těchto volbách prohráli především všichni slušní lidé. Oprávněně proto očekávám, že v budoucnu bude naše společnost dávat přednost až chorobným emocím, bude manipulována médii, působícími na pudy, nikoliv na rozum a v jakémkoliv soutěžení bude využíváno všech možných projevů nenávisti, zášti, vyvržené zloby, sledující likvidaci protivníka či soupeře, nikoliv férové vítězství.