Od listopadu 1989 se nová moc snaží o nezvratnou definitivu svého vítězství. Havliáni si od samého počátku nastoupení na uvedenou cestu podřezali větev národnostním sporem uvnitř státu, který jim vzal sílu k prosazování zásadních přeměn v celé zemi. Navíc se pro svou nepřipravenost nedokázali obejít bez pomoci kolaborantů ze starých struktur, když kupříkladu bez pomoci Čalfy nebyli schopni ani zvolit Havla za prezidenta. Upejpavě se pak vyhýbali i jen hovořit o kapitalismu. Ale především neměli vůbec žádnou vizi o budoucnosti. Věděli sice perfektně to, co nechtějí -, a v boji s tím se opotřebovávali – ale neměli ani zdání o tom, čeho fakticky chtějí dosáhnout. Proto se stali pouhými vazaly jiných sil a nakonec cizích mocností. Klausiáni si zase svázali ruce tím, že svou neschopností okradli celou zem příliš okatě o majetek, který byl vším obyvatelstvem vytvářen dlouhých čtyřicet let nadvlády KSČ. Přes zdržovací okliku vládnutí Zemana, nikoliv tedy ČSSD, následně pak opravdové vlády ČSSD, až konečně Topolánkově přeběhlické formace, se nyní má možnost dostat k moci ta jedině pravá skvadra. Pokud se do vládní koalice spojí ODS, TOP09 a VV, pak zbývající poslanci ani nemusí chodit do sněmovny. 118 vládních si prohlasuje vše, co budou chtít. Dokonce si může koalice dovolit ten přepych, že umožní celé desetině svých příslušníků hlasovat tak, jak tvrdí Ústava, tedy údajně podle svého svědomí, čti vytvářet tak zdánlivě demokratické dekorum pro svou diktaturu. A v čem vidím nutnost dovršit převrat, o tom se zmíním někdy později.