Právě jsem odeslal slečně Martě Issové následující přání.

     Ačkoliv patřím ke generaci, která již má pravnoučata, velice si dobře ještě vybavuji chování, názory a cítění svých vlastních prarodičů, se kterými jsem přímo žil a nemusel se tedy mobilizovat k tomu, abych je teprve navštívil. Vím proto docela odpovědně ba až přesně, jak by moje babi reagovala na klip, v němž jste se prezentovala. S pravděpodobností hraničící s jistotou by řekla: Musím se za tu pomatenou dívenku pomodlit, aby jí Bůh odpustil a netrestal ji.

     Tu neskonalou moudrost si dovoluji sdělit právě Vám, a taky veřejně, jako jste Vy tu svou chytrost poslala nám. Vím totiž, že Vaše matka trpí hroznou chorobou. Měla byste si uvědomit, že s vysokou pravděpodobností ji máte geneticky zapsanou ve svém osudu i Vy. A jen z toho důvodu by Vám velice slušelo daleko víc pokory, než jí má mnohý jiný současný úspěšňák. Nebude totiž vždycky hej, cérečko. Bude i počkej. A teprve pak se uvidí, co jste slečinko vůbec zač. Vy sama a co je vlastně v pravé skutečnosti celý ten Váš nejbližší okolní svět.

     Já nemám onu víru své babičky, která by se za Vás určitě pomodlila. Já jsem dokonce odchovancem tvrdé reality, v níž i solidarita je sprostým slovem. Přeji Vám proto alespoň tak málo, abyste se s takovými jako já, v tom svém, ještě hodně dlouhém životě, vůbec nikdy nesetkala.