Včera pozdě večer jsem se, čirou náhodou protože televizní zpravodajství nesleduji, dověděl přímo z úst prvního muže našeho státu, že, volně přeloženo, nedoporučuje, aby byla ze státních prostředků podporována oprava domů v povodňových oblastech. Na pozadí kulisy ze zatopených Troubek, s pro sebe typickým, lísavým zdrobňováním, diváctvu své vladařské rozhodnutí zdůvodňoval tím, že by velice, ale velice rád by opravdu viděl, kdyby se ty domy stavěly alespoň kousíneček,& alespoň o těch deset metrů od té povodňové vody. Další to mocnářský blb, marně se snažící o státnickou modrost. Přiřadil se tímto výrokem tak nejspíš k rodu panovnických rad, za jejichž vrchol je dosud všeobecně považována blondýnkovina královny Francie, která víc jak před dvěma sty lety hladovému lidu Paříže radila, aby jedl koláče, když nemá chleba. Kdyby se Klaus jen trošilinečku lidsky z výšin Hradu podíval dolů, musel by tím dalekohledem, který má ve své pracovně asi stejně jako ho měl Havel namířený dolů na svůj lid, naprosto zřetelně vidět, že deset metrů od vody je v Troubkách, na skoro absolutně rovinaté Hané, celé desítky kilometrů daleko. Dávno jsem Klausovi neviděl do tváře. Včera večer jsem si uvědomil, že je už opravdu stařičkým člověkem. A tak se s útlocitem dívám i na jeho poslední moudrost, která je pro lidi nejenom v Troubkách radou mocnáře, leč pro něj už jen další stařeckou zradou na těžce udržovaném sebeobrazu.