Celou druhou světovou válku jsem prožil v malém městečku na Hané. Její poslední dny pak, spolu s další asi desítkou rodin, ve sklepě činžovního domu, nejbližšího našemu bytu v selském stavení bez pořádných sklepů. Válka v podobě střílení pro nás skončila až 9. května a ne Zemanovsky o den dřív. Takže pokud budu živ, budu si konec té strašné životní zkušenosti připomínat v den, který za vítězství považují všichni Rusové, jimž a jenom jim, vděčím za to, že dneska mohu mluvit česky. Proto i děn pabjedy mi vždycky bude znít jako čeština. Při tom dnešním rozjímaní pak pro nepamětníky zdůrazňuji, že většina Čechů vlastně skutečnou válku, čili přechod frontových bojů přes krajinu svého života, vůbec nezažila. Takže pokud někdo z nich o válce mluví, či píše, neví vlastně o čem je řeč. Bylo mně tenkrát dvakrát tolik, co našemu dnešnímu prezidentovi, který se o víkendu ve vzpomínkách na válku nechal slyšet, že ve svých čtyřech letech, za povstání v Praze, pomáhal nosit dlažební kostky na barikádu. Pokud už nám rádoby tatíček nesenilní, pak tím Pražáky zbožňované a vysoce hodnocené jejich povstání, dokonale zesměšnil. Udělal z něho kabaret, v němž si mohlo zahrát i sotva chodící děcko. Naším městečkem prošla fronta, tedy linie bojů. A dokonce se Němci po prvotním ústupu na pár hodin probojovali zpět. Dunění děl a svist kaťuší jsme poslouchali několik dnů. Kdyby Pražské povstání bylo opravu tím, za co je Pražáky vydáváno, pak z válečných zkušeností ze svého rodného města bezpečně vím, že by žádný dospělý člověk nestrpěl, aby se na ulici dítě třeba jenom mihlo, nadtož aby ho nechal účastnit se bojování.