Na text z 28. 4. o mém dialogu s antikomunistou, mi jeden čtenář napsal, cituji: Víte, cesta k demokracii, dá fušku (J. Masaryk), ale na toho anonyma spíše sedí Jan Werich – hloupost se fackováním vyléčit nedá, konec citace. Přimělo mne to, abych si našel pár Werichových citátů o hlouposti, v jeho podání pak spíše o blbosti. Bez nároku na přesnost některé připomenu. Kromě autorem zmíněného jsou to třeba; Kde blb, tam nebezpečno. Aktivní blbec je horší třídního nepřítele. Nad lidskou blbostí se nedá zvítězit, ale nikdy se s ní nesmí přestat bojovat. Nejhorší je srážka s blbcem, protože jej nikdy neusvědčíte z blbosti a z takové srážky nakonec vyjdete vy jako ten největší blb pod Sluncem. Paměť je výsadou blbých, chytrý na ni nemá čas, musí přemýšlet a tvořit. Zaujala mne na všech těch citátech jedna věc, mimo posledního Werich nikdy fakticky neříká, co konkrétně je blbostí. Jedině snad v posledním citátu jakoby říkal, že blbec je ten, kdo vzpomíná. Což může především člověk starý. Fakt, že Werich nejmenuje jiné příklady blbosti, ve skutečnosti každému čtenáři sděluje, že blbostí je to, co za ni označí právě pan Werich. Zobecněno, hloupostí je v jednání jiných to, co za ni označíme my samotní. Takže v podstatě jsou Werichovy bonmoty líbivé, každý s nimi rád souhlasí, jelikož si především nikdy ani v duchu nepřipouští svou vlastní blbost. Ale prakticky nám neposkytují vůbec žádnou informaci o tom, co blbé skutečně je a co ne. Je to podle mne taková ta rabínská moudrost. Všichni s ní souhlasíme, protože se nás jakoby netýká. Každý ji přijímáme, i když ve skutečnosti nic konkrétního nesděluje. Považujeme ji za vrchol moudrosti i přesto, že jí fakticky vůbec není. Řečeno lapidárně, po jejím přečtení zůstáváme stejnými blbci, jakými jsme byli před tím.