Změny, které probíhají v naší zemi po Velké Listopadové Sametové Revoluci, nazývali politici buďto transformací (přeměnou), či reformou (změnou formy). Především Klaus stále hovořil pouze o reformě, když myslel jen na tu ekonomickou, protože jako správný odchovanec primitivního materialismu vnímá, stejně jako věděl i Marx, že změna hospodářství je fundamentem všech dalších změn. Sociologičtí odborníci s odstupem času začali používat jasnější pojmenování pro děni posledních dvaceti let v naší zemi a nyní již hovoří o translaci, čili o posunu. Od samotného počátku nešlo totiž prvoplánově o přeměnu plánovací ekonomiky na tržní, či diktatury jedné strany na soutěž politických stran, ale o závažný historický posun v sociální struktuře společnosti. O návrat k rozdělení na bědné, chudé, movité a majetkové oligarchy. O posun ke staré sociální diferenciaci od živořící bídy až po okázalou rozhazovačnost. Od listopadu 1989 se neúprosně v naší společnosti stále zvětšují majetkové nerovnosti a tomu odpovídající privilegia. Že jde o posun, o tom už nikdo nepochybuje. Zatím ale naivní lid nechce věřit, že jde o zpětný posun. Toho důkazem je ale ideologické oceňování chudoby současnou mocí. Její příslušníci a především jejich mediální lokajové, se již opět vůbec nestydí opakovat názory staré víc jak sto let, kdy platilo, že chudoba je trestem; pro věřící – božím za hříšnost, pro ty ostatní pak spravedlivým potrestáním lenosti. A to byl už pokrok, protože ještě o století dříve byla chudoba bezprostředně trestána vězením, ba v Anglii až nucenými pracemi v městských robotárnách. Naše politická věrchuška se pomalu, ale jistě posunuje až k této hranici. Johnova strana například už má ve svém programu zvýhodnění nezaměstnaného, pokud bude pracovat na veřejných pracích v obci. Takže se nakonec vlastně celá ta minulá, tak zvaná totalita, po listopadu jenom posunula pouze na chudé, ale o to tvrději, což bude asi ta jediná, skutečná, praktická, polistopadová změna.