Kuponová privatizace byla typickým příkladem utopismu neoliberální politické ekonomie. Tak očividným, že naprostá většina skutečných hospodářů ji považovala za záměrné rozhazování společného majetku, darebácká menšina finančních světaznalců ji zneužila k nebývalému sebeobohacení a několik politických tlučhubů o ní dodnes tvrdí, že šlo o loupež tisíciletí. V konečném efektu se ukázalo, že všichni měli pravdu. K tomu všemu je ještě nutné neustále zdůrazňovat další fundamentální chybu otců zakladatelů kuponové privatizace. Majetek, který byl vytvářen po čtyřicet let, nabídli totiž svévolně k rozdělení všem občanům bez ohledu na to, jak dlouho se konkrétně kdo z nich podílel na jeho hromadění. Tedy kupříkladu i těm, kteří byli plnoletí až v roce 1990 a vytváření několikabilionového bohatství se vůbec nezúčastnili. Čtyřicet let vytvářený majetek totiž byl, mimo jiné, socialistickým zákonodárstvím vynuceným odložením příjmů všech pracujících občanů, čili také jakýmsi penzijním spořením té doby. V dnešní mluvě formou odkládání osobní spotřeby do kapitálu, který měl vydělávat také na jejich budoucnost, především na zdravotní péči a starobní penze. Měl proto sloužit především, ne-li dokonce jenom těm, kteří se na tvorbě majetku za nadvlády KSČ podíleli a nikomu jinému. V kuponové privatizaci rozdávaný, stejně jako restitucemi vrácený a tím více ostatními metodami privatizace hluboce pod cenou rozházený majetek, je proto bezpříkladnou krádeží, které se dopustili politici na generacích tvůrců majetku celého národa, vesměs již dnešních důchodců.