Jedním z nejnebezpečnějších druhů českého antikomunismu je antikomunismus lidí za nadvlády KSČ pronásledovaných, postižených, ukřivděných, či zneuznaných a jejich potomků. Je úplně jedno, jestli jde o navrátilce z emigrace, nebo ty, co zde se členy KSČ spolužili až do konce. Nepodléhají mu samozřejmě všichni, kteří byli za vládnutí KSČ uskřípnutí, ale jenom ti s nějakým osobnostním deficitem. Takoví, jimž chybí některý z rozměrů lidskosti, velkorysostí počínaje a uměním odpouštět konče. Pojmenoval jsem si jejich antikomunismus již dávno jako revanšistický. On totiž není ideovým, nebo jinak společensky motivovaným projevem odporu proti komunismu, ale pouhou soukromou touhou po pomstě. A pomsta, to je v prvé řadě šíření negativních emocí ve společenství, jemuž se dnes módně říká šíření negativní energie. Je to jakási infekční otrava celého veřejného prostoru. Ale především je to návrat do primitivismu naší civilizace, připomínající krevní mstu, jejímž největším nebezpečím je nekonečnost procesu mstění. Zlo odplácet zlem způsobuje vždycky další touhu po pomstě a tím se stává trvalým vředem na tkáni společenství. Nelze rovněž doufat, že se nějakého zla zbavíme jakousi formou likvidace jeho nositelů. A již vůbec nelze spoléhat na to, že se podaří vymýtit jev, který byl za zlo vyhlášen teprve vítěznou politickou mocí, vznikl kdysi dávno jako alternativa k současné politické moci a mimo jiné také proto není všemi lidmi za zlo dneska považován.