Teprve dneska jsem se dověděl, že nejsem sám, kdo považuje Klause za duševně nemocného. Nejméně půl roku se u nás radí několik psychiatrů, zda by neměli iniciovat proces, jehož závěrem by bylo odvolání Klause z funkce pro duševní chorobu. Dotyčné lékaře vede k těmto úvahám několik Klausových kauz. Především jeho nerespektování rozsudků městského soudu v Praze a posléze i Nejvyššího správního soudu, ve věci jmenování soudce. Dále pak ideologický až demagogický odpor vůči Evropské unii. Tvrdohlavé prosazování svého dojmu ve věci klimatických změn. V této oblasti není nejen odborníkem, ale ani poučeným laikem a přesto na celosvětovém fóru vydává své rozumy za jedinou pravdu. Trestuhodné je rovněž prohlašování aktivistů ochrany životního prostředí za teroristy a socialistů všech druhů za nebezpečí pro svobodu světa. Co já Klause znám, byl to vždycky narcista. Duchovní, ale i tělesný. Proto mimo jiné již ve svých padesáti letech trpěl závažnou indispozicí. Jeho mozku vůbec nedocházelo, že tělo již stárne a tak skoro každým rokem utrpěl několik úrazů při sportu. Po většinu svého aktivního života se obklopoval lidmi, kterým se snažil imponovat především svými vědomostmi. Poučoval je, ba až vedl, později grupoval, aby se pak takovým skupinám stavěl do čela. Nikdy ve svém okolí neuznával žádnou autoritu. Sebe vnímal jako jediného nositele pravd, ke kterým dospěl na základě dvou hlavních motivů. Nenávistí ke kolektivismu v práci i v životě a povýšením svobody jedince (samozřejmě především své)na nejvyšší hodnotu a míru všeho. Pokud by se nestal nejvyšším, byl by na stará kolena pouze jenom tím směšně tvrdohlavým a umanutým staříkem, jako mnoho jiných proroků či spasitelů světa. Jelikož se ale ve své funkci pohybuje pouze mezi lokaji, jeho chorobné sebevědomí přerostlo v nebezpečí nejen pro něj, ale i pro celou zem.