Když jsem se zamýšlel nad nejvýstižnějším názvem vyjadřujícím charakteristiku nejvyšších představitelů současné lidovlády (demokracie) u nás, napadala mne různá pojmenování jako oligarchové, plutokracie, ba dokonce ochlokracie, ale nakonec se mi zdá nepříhodnějším označením pojem gerontokracie. První muž v zemi je samolibý stařík, druhý muž zase nerudný stařík, předseda sněmovny získal své postavení omylem, takže se vymyká z uvedeného popisu. Stejně jako předseda vlády, který je vlastně také na svém postu pouze shodou mimořádných událostí. Do kolekce starochů v nejvyšších funkcích ale nepopiratelně zapadá předseda Ústavního soudu, díky němuž se dokončil proces metamorfózy této soudní stolice v politickou instituci, ba dokonce faktickou třetí komoru parlamentu. Jako všichni starci, tak i ti v nejvyšších ústavních funkcích, jsou již nějak nemocní. Pokud nebyli, především duchovně, indisponovaní již před získáním postů, či dokonce vstupem do veřejného života, jako třeba první polistopadový mezi předními. Pochybuji, že ještě žije profesor psychiatrie Ivan Lesný, autor někdejších bestsellerů o nemocech mocných, ale v hloubi duše doufám, že existuje nějaký jeho žák, který pokračuje v Lesného bádáních o psychických až psychiatrických nemocech současných světapánů, alespoň těch z české kotliny. Má k tomu jedinečnou příležitost, ve stáří se totiž většina duševních hendikepů i chorob projevuje zjevněji. Pokud by takový vědec našel odvahu k publikaci svých poznatků, dozajista ba výrazně přispěl k objasnění mnoha eskapád polistopadového politického vývoje u nás.