Zvrácenost politické kultury ve vrstvě politických profesionálů odstartoval svým rozhodnutím v Melčákově kauze sám Ústavní soud. V prvé řadě proto, že povýšil názor jednoho poslance, navíc prokazatelně pokleslého chování, nad vůli velké většiny sněmovny. Za druhé nepřímo fakticky uznal přeběhlictví coby metodu neodporující Ústavě, tedy za oprávněný princip chování zástupců lidu v parlamentní demokracii ČR. Za třetí nerespektoval vůli občanů, kteří si většinově rovněž přáli nové volby. A konečně za čtvrté vytvořil precedent diktatury nad samotnou sněmovnou coby nejvyšším orgánem moci v parlamentní demokracii. Donutil sněmovnu pokračovat v činnosti, i když celá třída profesionálních funkcionářů, včetně samotných soudců ÚS dobře věděla, že bude bezvýsledná. Ústavní soud tak v praxi zavedl do současné demokracie prvky diktatury elit, což je jeden z nepopíratelných rysů fašismu. V pohrdání vůlí lidu nyní úspěšně pokračuje ODS vydávající se za opozici, ačkoliv se stále podílí na vládnutí prostřednictvím ministrů, které ona vybrala. Chování ODS je navíc praktickým neuznáním rozhodnutí Ústavního soudu, ba až demonstrativní metodou pohrdání touto institucí. Obstrukční chování je sice obecně považováno za princip demokratické soutěže, ovšem je-li jednosměrně zaměřeno pouze na bojkot přijímání zákonů prospěšných většině společnosti, začíná být rovněž prkem fašizace politiky.