V systému, v němž prý jsou podnikatelé dobrodiním lidstva, alespoň podle plzeňského biskupa Radkovského a kde nejméně polovina zaměstnanců, podle průzkumů veřejného mínění, žije v neustálém strachu o existenci, čili o práci, existuje u nás skupinka superprivilegovaných zaměstnanců, kteří si nejenom u soudu prosazují zákaz ukončení svého zaměstnaneckého poměru, ale od samého počátku své existence si usurpují právo, sami sobě určovat výši platů. Napadá vás, o koho asi jde? Ne, nejsou to nejvyšší manažeři gigantických podniků, jimž správní rady odkývají jakoukoliv výši odměny, pokud jejím členům a akcionářům zajišťují tučné zisky a dividendy. Jsou to naši poslanci. Ano, nejvyšší reprezentanti demokratismu u nás se nějak zapomněli a určují si příjmy za službu svému zaměstnavateli, svrchovanému lidu, aniž by se na jeho názor vůbec někdy ohlíželi. Jejich přístup k vlastním odměnám je v mých očích hypertrofií v chápání svobody, která byla v popřevratové době doslova povýšena na všemohoucí božstvo. Naše zákonodárce nikdy ani nenapadlo, že by o jejich platech měl rozhodovat jen a jenom jejich zaměstnavatel, tedy lid, třeba formou plebiscitu. A už vůbec ne, že by, podle zkušeností z poslední doby (obstrukce), jejich odměny měly být dokonce vázány na skutečnou zákonodárnou aktivitu a ne na bojkotování práce sboru. Za dvacet let existence superprivilegovaných, se sice několik jednotlivců z jeho řad pokoušelo alespoň o nějakou kosmetickou úpravu daného stavu, ale vždy se sbor rozhodl odmítnout takový návrh s odůvodněním, že se připravuje lepší, komplexnější a všeobecně přijatelnější. Jedním z takových pokusů byl i poslední návrh předsedy sněmovny, Vlčka. Jeho záměrem prý bylo zjednodušit systém odměňování a především zdanění všech náhrad a dalších příjmů. I tento návrh samozřejmě nepřipouštěl, že by zaměstnavatel poslanců určoval jejich platy. Naopak Vlčkův návrh fakticky skrytou formou navrhoval možnost zásadního zvýšení poslaneckých platů, když jejich výši doporučoval odvozovat od platů poslanců Evropského parlamentu. V tisku 1040 v §8 totiž čteme, cituji: (1) Poslanci náleží plat určený z platové základny, za kterou se považuje základní plat poslance Evropského parlamentu, jemuž je plat vyplácen z rozpočtu Evropské unie, násobený platovým koeficientem ve výši 0,31, konec citace. Opět tedy nikoliv skutečný zaměstnavatel, ale dokonce onen mnohými našimi zákonodárci odsuzovaný evropský sbor, má určovat výši jejich platů.