V průběhu minulého týdne se veřejnost dověděla, že do Zemanovy strany vstoupil devadesátiletý první předseda České národní rady – Čestmír Císař, jakož i nejschopnější podnikatel KSČ – František Čuba, narozený 23. 1. 1936. Když se Zeman rozhodl vrátit do politiky, měl jsem v prvních vteřinách zato, že mu už nevystačí důchod na zvýšené ceny alkoholu. Pak mi ale došlo, že z doby svého premiérování má dosti širokou klientelu, která mu těch pár flašek týdně určitě ráda daruje, za jeho minulé služby. Takže jsem usoudil, že jediným motivem je jeho snaha, vyrovnat se svému kámošovi a zasednout po něm na Hradě. Že by toho dosáhl zakládáním nové strany důchodců, to se mi ale nechtělo věřit. Tak jsem si domyslel, že půjde o stranu politiků s prošlou záruční dobou, což rovněž není moc dobrý způsob na dobývání Hradu. Nikdy jsem nevěřil jeho kecům o odchodu z politiky, ale v žádném případě jsem nečekal tak primitivní metodu návratu. Plně však odpovídá dvěma postulátům celého Zemanova života. Lenosti a velkohubosti. Měl více jak pět let na to, aby svůj návrat do politiky perfektně připravil a pasoval se třeba na zachránce země, jako kdysi de Gaulle. Finanční krize mu k tomu dokonce nabídla skvělou příležitost. Jenomže ta lenost, je holt neschopností promyšleně konat. Ukazuje se, že druhý fenomén jeho osoby už také přináší své ovoce. Zeman sice sám prohlásil, že do jeho strany vstupuje Čestmír Císař, jenže se za pár dnů ukázalo, že jde o jinou osobu s příjmením Císař. Holt velkohubost znamená mimo jiné i žvanění a teprve následné myšlení.