Gorbačov svou neuváženou politikou zavinil zánik prvotního pokusu o nadvládu nemajetných a především o rozpad Sovětského svazu. První je zradou na chudé části světa, druhé velezradou vůči státu, do jehož čela se dostal. S odstupem doby ale začal po světě hlásat, že jeho politika byla od samého počátku záměrná, že sledovala zničení komunismu, jak sám několikrát zopakoval. I když ubožák asi ani neví, o čem mluví, protože v SSSR žádný komunismus nebyl. V mých očích je však navždy jenom tím ubožákem. Vyměnil ideály, v nichž byl vychován, za pokrytecké chvály a dokonce za osobní přízeň nepřátel Ruska. Gorbačev byl chorobně ambiciózním člověkem. Navíc po celý život žil životem nejvýše privilegovaných, takže neměl ani ponětí, jak myslí občané jeho země. Když se konečně došplhal na funkci nejvyššího vůdce, jeho pýcha jej svedla k naivní představě, že božsky všemocné myšlení. Glasnosť a perestrojka toho byly dokladem. Šlo při tom o diletantskou naivitu, přesněji o politickou hloupost velikášského domýšlivce. On si je toho dobře vědom a proto při své ambicióznosti nechce být před dějinami za blbce. Raději o sobě tvrdí, že vše bylo antikomunistickým záměrem. Potvrdil tím ale jen svou naivitu. Předpokládá, že současný systém je věčný a že tedy jeho činy budou navždy oslavovány a že historie je nikdy nepojmenuje pravým označením. Gorbačov bude pro dějiny učebnicovým vzorem chorobně ambiciózního státníka, celoživotně patřícího mezi privilegované, naivně přesvědčeného o své výjimečnosti, z diletantství se dopouštějícího zločinu, který bude později vydávat za dobro. A nebude v tom sám. Už má prvního zdatného následovníka. Blaira. Tomu hrozí za vojenskou agresi proti Iráku odsouzení a tak rovněž svůj krvavý zločin prohlašuje před vyšetřovací komisí za dobro. A dokonce považuje za správné, že celému světu lhal, když vykřikoval, že Irák má zbraně hromadného ničení. Pomalu a jistě lze tvrdit, že se v současném světě začíná mezi státníky šířit nová duševní choroba – gorbačovský syndrom.