Při oslavách dvacátého výročí studentského pochodu z Albertova na Národní třídu, si Klaus vychytrale udělal oko u Havliánů. Neopomněl ve svém projevu uznat, že pro historii budou události po sedmnáctém listopadu 1989 již navždy spojeny se jménem Václava Havla. Je to hned dvojí vychytralost. Polichotil kamarile, která se neustále snaží plést do politiky a v ní prosazovat především silně proamerické a až xenofobně protiruské tendence, které Klaus naopak vůbec nesdílí. A za druhé si tím vytváří šanci, aby nejen Havlovi nohsledi, ale i ostatní veřejnost pro budoucno jednoznačně uznali, že restaurace kapitalismu u nás musí být spojována pouze s jménem Klause. Co je nesporné, proti tomu je zbytečné se ohrazovat. Dění od 17. 11. 1989 nejméně do zvolení Havla prezidentem ČSSR, má neoddiskutovatelně v hlavní roli Havla. A kdyby splnil alespoň jediné, co tehdy sliboval, stal by se opravdovým velikánem alespoň českých dějin. Kdyby totiž odešel z politiky po volbách v roce 1990 a stal se třeba jenom glosátorem dalších událostí, byl by dodneška oslavován naprostou většinou tehdy i nyní žijících. Svou diletantskou angažovaností víc jak deset let v nejvyšší funkci státu, se u jedněch zesměšňoval, u velké části vzbuzoval nenávist a prakticky od všech, kromě svých fanoušků, se dočkal kritiky. Zatím po odchodu z politiky zdárně oddaluje všeobecné pohrdání a především se neustále stará o viditelnost, aktivně se tak snaží zabránit zapomnění své osoby. Svou činností v roli politika naprosto jednoznačně dokázal, že velikánem nebyl a nebude. I on propadl pouhému a ubožáckému velikášství z moci. V roli prezidenta propadl přesvědčení, že s funkcí získal i rozum. A v tomto bludu setrvává dodnes.